Mackovic

1. Volby r. 1923 a správa obce

Druhé volby do obecního zastupitelstva proběhly 16. 9. 1923. Zúčastnilo se jich 984 voličů. Republikánská strana získala 7 mandátů (Václav Vaněček, Václav Baše, Václav Bašek, Václav Kouba, Václav Poledne, Rudolf Silvar a Jaroslav Horák), stejně jako lidovci (Karel Vaněk, Josef Beneš, Josef Andrýs, Josef Dyntera, Václav Hrdlička, Karel Klimeš a František Podzimek) a skupina dělníků, domkářů a malozemědělců (Josef Šrámek, Václav Ježek, Václav Němeček, František Pavel, František Špulák, Josef Čepela a Albín Vanžura), živnostensko-obchodnická strana získala 3 mandáty (Karel Tošovský, Karel Hrnčíř a Josef Kaněra). Starostou obce byl zvolen opět rolník Václav Vaněček, 1. náměstkem dozorce v cukrovaru Josef Šrámek, 2. náměstkem rolník Karel Vaněk. V obecní radě dále zasedali Václav Baše, Jaroslav Horák, Josef Čepela, Karel Tošovský a Josef Beneš.

Poválečné poměry se uklidnily. Obecní zastupitelstvo i radu čekala spousta práce. Následující měsíce a roky přinesly provádění pozemkové reformy, která se stala citlivým problémem nejen hospodářským, ale především sociálním. Bylo nutné připravit další projekty rozvoje obce (obecní chudobinec, škola, oprava stávajících silnic a spojovací silnice Meziříčí - Bohuslavice, výstavba nových rodinných domků a bytů ad.). Velkou část těchto projektů financovala obec převážně z vlastních prostředků.

Hlavním zdrojem příjmů obcí zůstaly přirážky k přímým daním. První finanční novela[1] nově stanovila dávky a poplatky, které směly obce vybírat za poskytované služby a úkony (dávka ze zábav, z nájemného, z přechodného ubytování, z držení motorických dopravních prostředků, ze psů, z masa, z nápojů, stavební poplatky, hřbitovní poplatky …). Podstatnou část příjmů obcí tvořily také příděly z výnosu státních daní. Druhá finanční novela[2] určila typy přímých daní, ke kterým směly obce vybírat přirážky až do stanovené výše. Tím obce získaly do svého rozpočtu větší objem finančních prostředků. Zároveň se však dostalo hospodaření obcí pod dohled okresních výborů. Značně byla tedy omezena ekonomická nezávislost obcí.

Ve dvacátých letech proto měly obce obrovskou příležitost modernizovat a doplňovat potřebnou infrastrukturu a poskytovat rozsáhlé sociální služby.

2. Pozemková reforma

Půda se stala nejjistějším majetkem. Lidé na venkově během války netrpěli nedostatkem potravin tolik jako lidé ve městech. Hlad po půdě, která zajistí obživu, byl obrovský. Drobní nájemci půdy, podruzi a malorolníci na venkově požadovali přerozdělení půdy. V zimě 1918/1919 mnohde hrozilo drancování velkostatků. Pozemková reforma byla často interpretována jako odčinění pobělohorské křivdy spáchané Němci na Češích. Na opačné straně stály zájmy aristokracie a velkostatkářů. Drobní rolníci mnohdy nebyli schopni vyrobit dostatek potravin ani pro svoji rodinu, jejich políčko sloužilo hlavně k doplnění příjmů z další činnosti. Říkalo se jim kovorolníci. Neměli v podstatě žádné mechanické zařízení, svůj (častěji propachtovaný) kus půdy obdělávali s největší pečlivostí, ale velmi primitivně a tudíž i draze. Velkostatkáři na svých statcích hospodařili buď ve vlastní režii nebo půdu propachtovávali. Často byly dávány do pachtu celé statky. Na těchto velkých hospodářských jednotkách byly k dispozici zemědělské stroje poháněné párou, vodní silou nebo i elektřinou. Vyráběly pro trh a podílely se tak na zásobování celých oblastí. Součástí velkostatků a dvorů mohly být, a často také byly, závody zpracovatelského průmyslu - lihovary, cukrovary, mlékárny a sýrárny, mlýny nebo pily. Mezi oběma skupinami stáli střední rolníci, sedláci a statkáři. Samostatnou kategorii pozemkového vlastníka představovala římskokatolická církev. Drtivou většinu jejího pozemkového majetku tvořila drobná obročí, farní pozemky, de iure však byl církevní majetek nedělitelný.

Již na konci r. 1918 byl přijat první z mnoha zákonů připravující pozemkovou reformu.[3] Zákony z května a října 1919 o zajištění půdy drobným pachtýřům a o ochraně drobných zemědělských pachtýřů[4] umožňovaly drobným zemědělcům, jejichž pozemky propachtované nejméně od 1. 10. 1901 nepřestoupí výměru 8, resp. 9 ha, požádat o převedení do vlastnictví za náhradu nebo požádat o prodloužení pachtu.

Provedením pozemkové reformy byl pověřen Státní pozemkový úřad podřízený ministerské radě se svými pobočkami.[5] V praxi měl pozemkový úřad rozsáhlé pravomoci a nedostatečnou kontrolu. Mnozí kritizovali jeho postavení mimo ministerstvo. Jako samostatné ministerstvo nebo úřad podřízený ministerstvu zemědělství by byl totiž přímo odpovědný a kontrolovaný parlamentem.

Do záboru připadl pozemkový majetek přesahující výměru 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy.[6] Ve výjimečných případech mohlo být ze záboru propuštěno až 500 ha nebo i více, především jako hospodářská základna pro udržování historických a přírodních památek. Ze záboru byl vyloučen majetek zemský, okresní a obecní. Bez náhrady byl převzat majetek bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské. Většinu půdy přidělil Státní pozemkový úřad jednotlivcům k jejich výhradní obživě jako tzv. drobný příděl do 30 ha. Část půdy přešla na jednotlivce nebo skupiny jako tzv. zbytkové statky. Příděl půdy do družstevního vlastnictví byl nepatrný. Obce, spolky a různá bytová družstva získaly půdu ve formě stavebních parcel. Obcím bylo přiděleno také velké lesní bohatství. Část půdy si ponechal stát. Průmyslové podniky často přešly do vlastnictví hospodářských družstev, tak aby byla zachována co nejefektivnější výroba.[7]

Než došlo ke skutečnému přidělování půdy, hospodařili na zabraném majetku dosavadní majitelé nebo nájemci. Státní pozemkový úřad dohlížel na jejich řádné hospodaření.[8] Stejně tak bylo nutné vyřešit, jakým způsobem lze pomoci nabyvatelům zaplatit náhradu za přidělenou půdu, případně pozemky s nemovitostmi. Úvěry nakonec poskytly banky. Úvěr s ručením státu mohli získat nabyvatelé na úhradu přidělené půdy až do výše 90% ceny, resp. 50% ceny přidělených nemovitostí. Úvěry k opatření zařízení mohla získat družstva a sdružení přímo od Státního pozemkového úřadu.[9] Náhrady za zabraný majetek byly vypočítávány z průměru cen v letech 1913 - 1915.[10] Snad největší odpůrce pozemkové reformy Josef Pekař reálně odhadoval, že náhrady pokrývaly asi třetinu skutečné ceny.

Kromě majetku bylo nutné zabezpečit i zaměstnance na zabraných pozemcích. U Všeobecného pensijního ústavu v Praze vznikl fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatku, na který stát převedl jednorázový příspěvek 5 000 000 Kč. Povinně do něho přispívali majitelé zabraného, ale dosud nepřevzatého majetku. Noví nabyvatelé měli podle svých potřeb přijímat dřívější zaměstnance. Zaměstnanci mohli být odškodněni také přídělem půdy, odbytným nebo penzí.[11]

V letech 1919 - 1922 vykupovali meziříčští půdu z dlouhodobých pachtů. Během července až září 1919 okresní soud v Opočně rozhodoval o oprávněných nárocích žadatelů. Celkem o výkup z dlouhodobého pachtu požádalo 51 lidí z Meziříčí; třinácti z nich soud zamítl žádost úplně, dalším třem částečně. Josef Roušar a František Němeček od své žádosti upustili a soud o nich vůbec nerozhodoval. Z půdy opočenského velkostatku odkoupilo 27 rolníků pozemky o celkové výměře 12,999 6 ha za 30 432,91 Kč. Několik dalších pachtýřů vykoupilo pozemky velkostatku v katastru obce Mokré. V září 1920 okresní soud rozhodl s konečnou platností o nároku jednotlivých žadatelů na pozemky kostela sv. Kateřiny v Meziříčí, kostela sv. Jana Křtitele v Rohenicích a kostela sv. Zikmunda v Králově Lhotě. V říjnu proběhla místní šetření o přejímací ceně pozemků kostelů meziříčské farnosti, která byla stanovena v Rohenicích na 600 - 2 000 Kč/ha, v Králově Lhotě a v Meziříčí okolo 2 000 Kč/ha. Na počátku r. 1921 převedl okresní soud v Opočně pozemky kostela sv. Jana Křtitele v Rohenicích ve výměře 12,763 ha šestnácti novým nabyvatelům za náhradu 20 436,50 Kč, kostela sv. Kateřiny v Meziříčí ve výměře 9,097 3 ha čtrnácti nabyvatelům za 21 965,43 Kč a pozemky kostela sv. Zikmunda v Králově Lhotě ve výměře 12,557 1 ha dvaceti nabyvatelům za 26 622,03 Kč. Nejvíce tak jednotliví nabyvatelé získali půdu o výměře do 1 ha.

R. 1920 byl ustaven poradní sbor, který pomáhal vyřizovat záležitosti související s pozemkovou reformou. Domkáře zastupoval Václav Kulhánek, hospodářskou družinu Vzájemnost Josef Šolc, sociální demokraty Václav Němeček a dvůr Ostrov Bohumil Souček. Své zástupce měla i akciová společnost v Podzámčí a meziříčský cukrovar. Až do r. 1924 probíhaly v podstatě jen přípravné práce - soupis zabraného majetku, soupis žadatelů o půdu apod. V té době vypracoval architekt Jaroslav Uhlíř na žádost obce regulační a kanalizační plán, který se stal podkladem k pozdějšímu přídělu stavebních pozemků. Tělocvičná jednota Sokol tak získala pozemek pro stavbu sokolovny a cvičiště naproti cukrovaru. O zřízení tělocvičny, která by mohla sloužit i školním dětem, usilovala od r. 1906. Obec získala pozemky pro zřízení parku a pro stavbu veřejných budov. Požádala ještě o přidělení pozemků ve výměře 0,705 9 ha u Mlýnského náhonu k vybudování obecního koupaliště, které se však nikdy nerealizovalo.

Na počátku r. 1924 se rozběhla přídělová akce. Pro celý obvod opočenského velkostatku, resp. pro západní část (ve východní části proběhla pozemková reforma už v letech 1921 - 1922) byl sestaven obvodový poradní sbor, v němž z Meziříčí zasedali Václav Novák za Československou obec legionářskou, Václav Němeček za Svaz domkářů a malorolníků a Karel Otčenášek za Družinu válečných poškozenců, úředníky velkostatku zastupoval Christian Hauser, hospodářský správce dvora Vranova.

Přídělový komisař ing. Vladimír Konečný 1. 3. 1924 jmenoval poradní sbor pro obec Meziříčí.[12] Do přídělu bylo zařazeno 2 139,70 ha zemědělské půdy v katastru obce Meziříčí. V červnu byli vybráni vhodní uchazeči o půdu. V září byl hotový plán přídělu. Z přídělu v meziříčském katastru získala obec 27,485 9 ha půdy (z toho 5,395 6 ha cest), rolníci z Meziříčí 190, 384 2 ha půdy, rolníci odjinud 116,528 9 ha, vodní družstva v Králově Lhotě a Vysokém Újezdu 1,624 6 ha a opočenský okres 1,107 3 ha půdy. Žadatelé z Meziříčí obdrželi z katastru obcí Mokré a Opočno 42,887 2 ha zemědělské půdy. Během přidělování půdy v r. 1924 vyplatila místní Občanská záložna přibližně 500 000 Kč na výplatách vkladů a výpůjček. Asi 180 žadatelům z Meziříčí bylo v průběhu pozemkové reformy přiděleno celkem 275,94 ha půdy (z toho 271,95 ha půdy zemědělské).

Původně se uvažovalo o přebudování Ostrova na vojenská kasárna. Později Zemská komise pro úpravu řek podala žádost o rezervaci asi 350 ha, nejlépe dvůr Ostrov, pro zemědělce z okolí České Skalice, jejichž pozemky stály na místě plánované přehrady na Úpě. Pod hrází nádrže Rozkoš byla původně projektována také hydroelektrárna napojená na tepelnou elektrárnu v Poříčí jako součást sítě Východočeské elektrárny v Hradci Králové. Zástupce okresní domoviny Václav Zilvar na schůzi obvodového poradního sboru 19. 8. 1924 poukazoval, že by měli být zemědělci z českoskalicka odškodněni v první řadě pozemky ze smiřického velkostatku. Zástupce hospodářského družstva tvořeného zaměstnanci dvora Ostrova František Tyller upozorňoval, že jiný dvůr se pro zaměstnanecké družstvo s 18 rodinami nehodí. Zemská komise pro úpravu řek po čase od své žádosti upustila a dvory Ostrov a Vranov byly nakonec přiděleny jako zbytkové statky. Bývalí zaměstnanci v Ostrově vstoupili do Hospodářského nájemního, stavebního a bytového družstva pod záštitou sociální demokracie, jemuž bylo přiděleno 151,80 ha půdy s hospodářskými budovami a původním zařízením za náhradu 858 222 Kč, z níž Státní pozemkový úřad slevil 189 835 Kč. Na výplatu náhrady získalo družstvo držebnostní úvěr 500 000 Kč. Od Státního pozemkového úřadu ještě provozovací úvěr 687 000 Kč. Dvůr Vranov s 217,06 ha půdy získal Rolnický cukrovar, akciová společnost v Podzámčí.

Pozemková reforma měla kromě hospodářských a právních také výrazné sociální důsledky. Mezi lety 1921 a 1930, kdy proběhla sčítání obyvatel, v Meziříčí ubylo 206 obyvatel, tj. 10,61%. Většinou se jednalo o zemědělské dělníky ve dvorech Ostrov a Vranov. Nejvýrazněji klesl počet zaměstnanců dvora Ostrova (ze 151 v r. 1921 na 44 v r. 1930, tj. o 70,86%). V Ostrově zůstaly neobydlené dva velké bytové domy s 28 byty. Naopak vzrostla skupina samostatných hospodářů a jejich rodinných příslušníků pracujících na vlastní usedlosti (z 353 na 453, tj. o 28,33%). Někteří z nich, necelých 5%, se zabývali ještě další činností, buď provozovali živnost nebo se nechávali sezónně najímat do cukrovaru. Objevila se také skupina obyvatel, ovšem jen nepočetná, jež obhospodařovala vlastní půdu, ale tento zdroj obživy byl pouze vedlejší. Takto si přilepšovali zejména cukrovarští dělníci a řemeslníci.

Do konce r. 1930 bylo 9 bývalých zaměstnanců dvora Ostrova odškodněno přídělem půdy a dalších 26 zaměstnanců odbytným ve výši 124 712 Kč (úředníci získali až 12 500 Kč, zatímco dělníci 2 400 - 3 600 Kč). Z Vranova odešlo do poloviny r. 1929 37 zaměstnanců, z nichž jedenáct požádalo o příděl půdy, zbylým 26 zaměstnancům bylo vyplaceno odbytné ve výši 179 257 Kč (úředník - správce dvora 58 800 Kč, dělníci 3 500 Kč).

Po rozdělení zemědělské půdy se přistoupilo k přídělu stavebních parcel. Obec odkoupila celkem čtyři parcely za 78 563 Kč pro stavbu veřejných budov a zřízení parku. Tělocvičná jednota získala pozemek pro stavbu sokolovny. Sedm jednotlivců získalo stavební pozemky ve výměře 1 000 - 3 000 m2 přímo od Státního pozemkového úřadu. Další parcely pro stavbu rodinných domků získala obec, která je později prodávala jednotlivcům. Na zaplacení přidělených pozemků poskytla zdejší Občanská záložna úvěr ve výši 90 000 Kč.

V souvislosti s prováděním pozemkové reformy vznikaly na mnoha místech Domoviny. Organizovaly malé rolníky a pachtýře, kteří měli na realizaci pozemkové reformy asi největší zájem. Na Opočensku takové Domoviny působily od počátku r. 1919. V Meziříčí pomáhali členové Domoviny Josef Klimeš a Václav Kulhánek při parcelaci dvora Ostrova. Domoviny se staly součástí a oporou republikánské strany. V pozdějších letech pomáhaly prosazovat její politiku na venkově.

3. Cukrovar a boje o cukrovku

Válka ani následující popřevratová doba se činnosti meziříčského cukrovaru příliš nedotkly. Paradoxně byl cukrovar během války, po požáru v r. 1915, opraven a zmodernizován s využitím velmi levné pracovní síly ruských a italských zajatců.

Pod vlivem událostí 200 meziříčských dělníků vyhlásilo 6. 12. 1920 stávku a pokusili se závod zabrat. Ředitel závodnímu výboru sice podnik předal, ale ti ho nebyli bez dostatku zkušeností a prostředků schopni řídit. Brzy cukrovar předali opět do rukou ředitele Gustava Klapsii.

S největší pravděpodobností byl Oskar Bondy v rámci nostrifikace nucen přenést v 1. polovině r. 1920 sídlo své společnosti z Vídně do Prahy. Kromě cukrovaru v Meziříčí totiž vlastnil i další podniky ve Zdicích ve středních Čechách a v Rakousku.

Pozemková reforma se meziříčského cukrovaru přímo netýkala. Cukrovar v Podzámčí, vzdálený asi 3 km, reformou ovšem přišel o jisté dodávky řepy z opočenského velkostatku. Josefu Colloredo-Mannsfeldovi bylo ze záboru sice propuštěno 3 226,94 ha půdy, z toho však jen 435,81 ha půdy zemědělské. Před reformou k opočenskému velkostatku patřilo více než 4 000 ha zemědělské půdy a dalších 5 500 ha ostatní půdy. I když byl podzámecký cukrovar podle § 3 zákona č. 215/1919 Sb. z. a n. z 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového ze záboru vyloučen, Josef Colloredo-Mannsfeld neměl v podstatě jinou možnost, než vydat akcie a cukrovar se souhlasem Státního pozemkového úřadu porolničit. S finanční podporou Moravské agrární a průmyslové banky v Brně, pod patronátem Československé ústřední jednoty řepařů povolilo ministerstvo vnitra (po dohodě s ministerstvy zemědělství, obchodu a financí) zřízení Rolnického cukrovaru, zemědělských a průmyslových podniků, akciové společnosti v Podzámčí. V rámci pozemkové reformy získal podzámecký cukrovar dvůr Vranov. Pro své podnikání využíval také dvory v Pulicích a Podzámčí, které byly ze záboru Josefu Colloredo-Mannsfeldovi také propuštěny. Balík 40% akcií Josefu a Jeronýmovi Colloredo-Mannsfeldům zajistil velký vliv na chod cukrovaru.

Místní rolníci byli nuceni kupovat akcie. Nedodávali totiž řepu jen do meziříčského cukrovaru Oskara Bondyho, ale také do Podzámčí. Místopředseda správní rady, ředitel velkostatku Jiří Beck hrozil, že bez řepných akcií budou výkupní ceny nižší. Snažil se tak zajistit dostatek suroviny pro vlastní podnik. Oba cukrovary, meziříčský i podzámecký, měly vysokou kapacitu, ale nebyly schopny ji plně využít. Řepy se nedostávalo. Porolničením cukrovaru v Podzámčí došlo k úbytku dodavatelů do Meziříčí. Naplno vypukl konkurenční boj.

Konkurenčnímu boji můžeme přičítat i snahy o modernizaci obou cukrovarů.

Dodávky řepy se úředníci meziříčského cukrovaru snažili získat po celých východních Čechách. Na jaře 1922 odjel snad Josef Kaisler na Přeloučsko a Novobydžovsko dojednat podmínky. Pro Bondyho agitovali lidovci, zejména meziříčský farář P. Václav Buřil. Správa cukrovaru v Podzámčí se opírala o silnou republikánskou stranu. Docházelo k ostrým útokům, kterým se Oskar Bondy obratně bránil. Mnohdy se ani bránit nemusel, protože republikánská kampaň byla až příliš neurvalá. Oficiální tisk republikánů mluvil o „židovsko-německém podniku“. Lidovcům pak vzkazoval: „za hrnéček stuchlé rýže, poníženě důtky líže, kterými byl bit“.

Oskar Bondy vydal prohlášení na plakátech. Popřel tvrzení zástupců Československé jednoty řepařů a cukrovaru v Podzámčí o snaze urovnat poměry mezi podzámeckým a meziříčským cukrovarem, případně akcionování meziříčského cukrovaru. Hned druhý den po vydání prohlášení, 16. 3. 1923, jednali s Oskarem Bondym zástupci meziříčských rolníků Václav Vaněček, František Chmelík a Josef Klimeš o porolničení cukrovaru. Získali dojem, že ochotu k jednání Oskar Bondy jen předstírá. Je lhostejné, jestli Bondy o akcionování za daných podmínek uvažoval nebo ne. On a jeho úředníci prokázali, že jsou schopni se bránit tlaku cukrovaru v Podzámčí podporovaném Československou jednotou řepařů a místních rolníků, kteří šli za „sladkým hlasem“ jako slepé stádo.

Místní řepaři se zavázali prodávat vypěstovanou řepu prostřednictvím cukrovaru v Podzámčí. Naopak cukrovar v Podzámčí slíbil: „V případě, že cukrovar v Meziříčí za účasti Československé jednoty řepařů a pěstitelů řepy ze zdejší oblasti se nezakcionuje, vyhražuje si cukrovar v Podzámčí v příštích letech jen od těch řepařů neakciovou řepu kupovati a přejímati, kteří letošního roku výhradně do cukrovaru v Podzámčí svoji řepu dodají.“ Z 48 rolníků, kteří toto prohlášení podepsali, se jich upsalo jen 14 na dodávky veškeré vypěstované řepy po dobu pěti let. Dalších 9 rolníků se zavázalo dodávat veškerou řepu jen v kampani 1923/1924. Ostatní upsali cukrovaru v Podzámčí jen dodávky řepy podle podílu akcií, tak jak byli smluvně zavázáni už při koupi akcií. Stejní pánové, kteří se snažili přimět Oskara Bondyho k akcionování meziříčského cukrovaru, o několik měsíců později urgovali cukrovar v Podzámčí za místní řepařskou organizaci o zaplacení slíbeného odškodnění 100 000 Kč pro meziříčskou obec, jakousi daň ze zisku.

P. Buřil se postavil proti akcionování podzámeckého cukrovaru místními rolníky s ohledem na rozvoj cukrovaru v Meziříčí a jeho zaměstnance, tedy hlavně meziříčské dělníky. Ať měli lidé na majitele Oskara Bondyho jakýkoli názor, nikdo nemohl popřít značný sociální prvek, který cukrovar v obci představoval. Cukrovar přispíval do obecního rozpočtu značnou částkou, nepřímo se tak podílel na financování obecního chudobince, školy, oprav silnic apod. Mimoto cukrovar přispíval na školní potřeby dětí svých zaměstnanců. Celkem pravidelně poskytoval nemalé finanční prostředky na různé dobročinné účely. P. Buřila hradecká konsistoř sice instalovala, ale patron meziříčského kostela Josef Colloredo-Mannsfeld ho po smrti P. Františka Hendrycha († 13. 12. 1922) nechtěl kvůli jeho postoji v záležitosti podzámeckého cukrovaru prezentovat. P. Buřil jednal v červenci 1923 s Josefem Colloredo-Mannsfeldem osobně. Byl prezentován a do pamětní knihy fary zapsal: „…Josef Colloredo-Mannsfeld je velice přístupný… a jsou-li na patronátě zmatky a nepořádky, není to vinou jeho, nýbrž jeho úřednictva.“

Brzy se situace otočila. Mnozí rolníci nebyli s prováděním pozemkové reformy na Opočensku a především s akcionováním podzámeckého cukrovaru spokojeni. Na 9. 1. 1924 na podnět zástupců okresní domoviny a některých členů správní rady cukrovaru v Podzámčí dokonce Václav Vaněček, meziříčský starosta, svolal schůzi do hostince Na Staré. Sešli se řepaři z 45 okolních obcí. Rolníkům se nelíbilo absolutistické vedení v osobě ředitele velkostatku Becka, kterému zdatně pomáhal statkář Václav Rathouský. Rolníci vypracovali rezoluci, ve které požadovali provedení pozemkové reformy s ohledem na zájmy rolníků „a s přiměřeným zřetelem na společnost v Podzámčí“, porolničení podzámeckého cukrovaru a vytvoření syndikátu. Původně požadovali dokonce provedení pozemkové reformy bez ohledu na cukrovar v Podzámčí a odstoupení Jiřího Becka. Není úplně jasné, jak vedení cukrovaru řešilo požadavky rolníků, pokud se jimi vůbec zabývalo. Jisté je, že meziříčští rolníci dodávali řepu do obou cukrovarů až do uzavření cukrovaru v Podzámčí v r. 1942.

Cukrovar v Meziříčí byl členem Svazu královéhradeckých cukrovarů až do jeho zániku v r. 1925. Do nově ustanoveného Sdružení královéhradeckých cukrovarů již nevstoupil. Spory o řepné rajony a výkupní ceny vyřešily smlouva mezi Sdružením královéhradeckých cukrovarů a Cukrovarem a rafinerií Oskar Bondy a nájemní smlouva majitele kosteleckého panství Františka Kinského se Společenstvem československých cukrovarů o užívání prostor zrušeného cukrovaru v Kostelci nad Orlicí. Cukrovar v Meziříčí odstoupil sdružení rajony v Chocni a Brandýse nad Orlicí výměnou za kostelecký rajon.

Cukrovar měl najaty váhy a složiště v železničních stanicích Nové Město nad Metují, Bohuslavice-Černčice, Bolehošť, Opočno, Dobruška, Třebechovice pod Orebem, Častolovice, Solnice, Rychnov nad Kněžnou a Týniště nad Orlicí, odkud byla řepa svážena do Meziříčí. Jeho rajon byl velký a roztříštěný. I tak značně konkuroval cukrovaru v Podzámčí, jenž stál ve středu svého rajonu.

Pro své úředníky a zřízence měl cukrovar k dispozici 19 bytů v domech č.p. 291, 292 a 293 přímo v areálu cukrovaru. V průběhu r. 1921 nechal cukrovar postavit dvoupatrový výstavní dům č.p. 315 s 12 byty podle projektu Aloise Langra z Trutnova nákladem 530 600 Kč. O své zaměstnance pečoval i jinak, např. školou povinným dětem zaměstnanců platil základní školní pomůcky. Nutno dodat, že tato péče byla vykoupena poměrně levnou venkovskou pracovní silou.

4. Doprava

V r. 1874 si Antonín Pinkas pořídil první dřevěný bicykl v Meziříčí. V r. 1893 ho vyměnil za bicykl kovový s pneumatikami. Ještě před Velkou válkou si koupil Karel Hrnčíř motorové kolo s vozíkem. Ředitel cukrovaru jezdil v jediném automobilu v Meziříčí. V r. 1925 bylo v Meziříčí asi 500 bicyklů a několik motorových kol.

Lidé se v té době na kratší vzdálenosti dopravovali pěšky nebo povozy. Do vzdálenějších míst se dostávali po železnici z nádraží v Opočně na trati Choceň - Meziměstí dokončené v r. 1875. Do Meziříčí byly sice koleje položeny, ale vlečka z opočenského nádraží do cukrovaru fungovala pouze pro nákladní přepravu. Na konci 19. století se uvažovalo o vybudování železničního spojení Josefov - Dobruška - Solnice, které však nebylo nikdy realizováno. Těsně před válkou byl fou Koppel a Orenstein v Berlíně vypracován generální projekt trati Hradec Králové - Černilov - Opočno, který schválilo ministerstvo železnic. V projektu se počítalo s využitím stávající vlečky z opočenského nádraží do meziříčského cukrovaru. U cukrovaru byla projektována osobní zastávka a nákladiště. Plánovaná vodárenská stanice u rybníku Vrbovšťáku měla být v případě potřeby upravena na regulérní zastávku. Po válce vyšla od okresní správní komise v Opočně snaha tento projekt znovu oživit. Probíhala jednání na ministerstvu národní obrany o možném vojenském využití této trati. Ministerstvo železnic realizaci stavby ovšem odložilo. O tom, že bylo spojení po železnici pro místní obyvatele velmi důležitým, svědčí žádosti o vhodné přípoje z Meziměstí (a Opočna), v opačném směru z Chocně k rychlíkům na trati Brno - Praha. Ještě v r. 1927 se meziříčští radní informovali, zda má projekt naději na uskutečnění. Tehdy se dostal do popředí jiný způsob hromadné dopravy, doprava autobusová.

O zřízení autobusové linky Hradec Králové - Černilov - Opočno, tedy paralelní trase k uvažovanému železničnímu spojení, jednali zástupci obce u okresní správní komise v Opočně v únoru 1920. Iniciativa, tak jako v případě železnice, vzešla od obecního zastupitelstva v Černilově, které mělo obrovský zájem spojit obec nejen s Hradcem Králové, ale také s obcemi na Opočensku. Téměř současně se objevily snahy spojit Josefov s Opočnem, případně Dobruškou. Na počátku r. 1922 se snažilo město Dobruška získat podporu pro autobusovou linku Meziříčí - Dobruška - Bystré - Sedloňov, která by spojovala především horské obce s Dobruškou. O tuto linku by mělo Meziříčí zájem jen v případě, že by byla prodloužena přes Černilov do Hradce Králové nebo přes Jasennou do Josefova. Při jednání u okresní správní komise v Opočně v březnu 1922 o autobusovém spojení v opočenském okresu byly navrženy linky Hradec Králové - Černilov - Meziříčí - Dobruška - Bystré, Třebechovice pod Orebem - Ledce - Bolehošť - Přepychy - Opočno - Trnov - Solnice a Nové Město nad Metují - Dobruška - Chábory - Dobré. Okres by nesl 80% nákladů a zúčastněné obce poměrně podle počtu obyvatel zbylých 20%. Pro uvedenou autobusovou linku vedoucí přes Meziříčí se měly zakoupit 4 vozy. Z celkového nákladu 720 000 Kč připadal na obec Meziříčí příspěvek 20 000 Kč. Dokonce se uvažovalo o tom, že by byla v Meziříčí postavena garáž. Pro odpor Dobrušky, která se obávala o rentabilitu dráhy Dobruška - Opočno, se realizovalo jen spojení Hradec Králové - Černilov.

V květnu 1928 začaly jezdit autobusy fy Suchomel z Rychnova nad Kněžnou na lince Rychnov nad Kněžnou - Meziříčí - Josefov. Celá linka nebyla rentabilní a po čase linka končila u opočenského nádraží. Provoz na lince Opočno - Josefov byl zahájen na jaře 1929.

Dlouho provozoval autobusové spojení Dobruška - Meziříčí - Librantice - Hradec Králové Karel Čížek z Opočna. Do Hradce Králové jezdily autobusy v 7 a ve 14 hodin, zpět v 11:10 a v 19:40. Koncesi mu v srpnu 1930 udělil Okresní úřad v Novém Městě nad Metují i přes odmítnutí městského úřadu v Hradci Králové. V říjnu požádal o přidělení stanoviště v Hradci Králové před hotelem Adalbertinum ve středu města. Autodráhy města Hradec Králové, jejichž zřizovatelem bylo město Hradec Králové, zpracovávaly pro městský úřad vyjádření ke všem záležitostem autobusové dopravy ve městě. Nějakou dobu měla autodoprava Karla Čížka skutečně konečnou zastávku před Adalbertinem, ale hradecké Autodráhy se snažily konkurenci ze středu města vytlačit. Navrhly stanoviště pro Karla Čížka na okraji města. Městská rada nakonec vyhradila Karlu Čížkovi stanoviště v Křížovnické ulici, kde stavěl ještě v r. 1934. Proti přemístění zastávky se přimlouval i nájemce Adalbertina Hynek Dubský. Toto opatření poškodilo jeho podnikání. Mnoho cestujících si totiž krátilo čekání na autobus v kavárně Adalbertina.

Krátce nato začaly na lince Hradec Králové - Černilov - Opočno jezdit také autobusy Autodrah města Hradec Králové. Od září 1931 zajížděly do Rohenic, Bohuslavic a Pohoří.

Na počátku r. 1930 požádal Bohuslav Hajzler o udělení koncese k provozování pravidelné autobusové dopravy na trase Opočno - Jasenná - Jaroměř. V listopadu 1932 žádal o změnu trati z Josefova přes Libřice do Meziříčí. V polovině r. 1931 podal žádost o udělení koncese k provozování autobusové dopravy na trati Meziříčí - Hronov Jaroslav Truněček. Obecní zastupitelstvo doporučilo koncesi udělit, ale není jisté, jestli koncesi získal. V evidenci okresního úřadu v Novém Městě nad Metují, který tyto koncese uděloval, není o povolení Bohuslavu Hajzlerovi ani Jaroslavu Truněčkovi žádný záznam.

Od ledna 1932 provozoval Josef Slavík z Třebechovic autobusovou linku Třebechovice pod Orebem - Meziříčí - Česká Skalice - Náchod. Konkurovala dráze, a proto byla licence Slavíkovi brzy odňata.

V r. 1937 udělil Okresní úřad v Novém Městě nad Metují Václavu Žďárkovi (*1910) koncesi k provozování nepravidelné hromadné dopravy osob. V následujícím roce získal koncesi k pravidelné autobusové dopravě na lince Opočno - Jaroměř náměstí dvěma autobusy značky Škoda a Walter.

Neustále se rozvíjela také automobilová doprava, osobní i nákladní. Dnes působí velice úsměvně zápis o rozhodnutí obecní rady umístit při vjezdu do obce tabulky s povolenou maximální rychlostí pro automobily 15 km/h. Ve středu obce u kostela byla povolena maximální rychlost jen 6 km/h.

Okresní úřad v Novém Městě nad Metují udělil v r. 1929 Bohuslavu Hajzlerovi (*1904) koncesi k nepravidelné nehromadné dopravě osob, vlastně taxislužbě. O několik měsíců později stejnou koncesi udělil také Václavu Jánskému (*1893), který si pro svou živnost pořídil šestisedadlový automobil za 85 000 Kč. Ve třicátých letech už musel být provoz přes Meziříčí velký. Kromě tabulek omezujících rychlost o tom svědčí i zřízení benzinové čerpací stanice Kralupské rafinerie minerálních olejů u spolkového domu Vzájemnost při okresní silnici vedoucí z Opočna do Jaroměře v r. 1937. Už na jaře 1930 chtěli bratři Zikmundové postavit benzinovou čerpací stanici naproti škole, kterou by obsluhoval Stanislav Valeš.

Obec směla vydávat nařízení týkající se bezpečnosti provozu. Za jízdu v noci na neosvětleném kole byli cyklisté pokutováni 10 Kč, jízda po chodníku na motocyklu byla trestána pokutou 20 Kč.

S dopravou se neodmyslitelně pojí také infrastruktura. Během války nezbývaly na opravu ani údržbu místních komunikací prostředky. Brzy po válce byly však silnice opraveny a udržovány v dobrém stavu.

Na konci r. 1920 se meziříčští zastupitelé rozhodli jednat s bohuslavickými zástupci o vybudování spojovací silnice mezi oběma obcemi. Pracovní výbor jmenovaný obecní radou zjišťoval stanovisko okresní správní komise v Opočně, pravděpodobně nechal vypracovat projekt, který obecní rada předložila na jaře 1923 ke schválení obecnímu zastupitelstvu. Zastupitelstvo projekt ing. P. Vtělenského z Náchoda schválilo. Usneslo se z nedostatku vlastních finančních prostředků požádat o subvenci. Bylo nutné od manželů Mervartových vykoupit potřebné pozemky. Na počátku r. 1924 předložila obecní rada v Meziříčí projekt ke schválení stavebnímu úřadu v Hradci Králové. O spojovací silnici Meziříčí - Bohuslavice jednala rada naposledy v dubnu 1924, kdy obdržela od okresní správní komise v Opočně podmínky jejího vybudování. Silnice, která by přímo spojovala Meziříčí s Bohuslavicemi, nikdy vybudována nebyla. Můžeme se už jen domýšlet proč. S největší pravděpodobností obec nezískala dostatek finančních prostředků subvencemi a tak velký projekt nemohla financovat sama. Obecní rozpočet by byl neúměrně zatížen na několik let. Další investice, důležitější, by musely být odloženy.

V letech 1921 - 1922 proběhla rekonstrukce okresní silnice z Podzámčí do Meziříčí nákladem 152 707 Kč. V následujícím roce byl opraven zbylý úsek silnice na hranice jaroměřského okresu nákladem asi 147 000 Kč. V té době usilovaly okresní správní komise v Opočně a v Jaroměři o zestátnění silnice Solnice - Jaroměř. Původně byla tato silnice skutečně do silniční zestátňovací akce zařazena, ale později dostala přednost silnice Solnice - Náchod (dnešní silnice I/14). V létě 1929 byla nově vydlážděna rozbitá okresní silnice v úseku od opočenského nádraží ke kostelu v Meziříčí žulovými kostkami. Ve středu obce, od mlýna až ke kostelu, byla silnice rozšířena na 6 metrů. Opraven a rozšířen byl také most přes Mlýnský potok, který by dnes už nikdo nenašel.

V r. 1932 se začala opravovat silnice Vranov - Podzámčí. Meziříčské zastupitelstvo nemělo velký zájem podílet se na opravě této silnice, protože ji místní občané příliš nevyužívali. Příspěvek ve výši 4 000 Kč ovšem nebyl tak vysoký. Opočenský okres, který stavbu prováděl, získal ze zemských fondů subvenci ve výši 550 000 Kč. Navíc si zastupitelstvo vymínilo, že budou zaměstnáni také místní dělníci. Na počátku 30. let, v době hospodářské krize, byly podobné práce prováděny v rámci produktivní péče o nezaměstnané s finanční podporou ministerstva sociální péče.

Brzy po válce se obec snažila vybudovat také dostatečně široké chodníky, a to nejen v obci ale také k opočenskému nádraží.

5. Zdravotnictví, obecní chudobinec a sociální péče

Zákonem z r. 1920 převzal stát náklady na veřejné zdravotnictví.[13] Postupně byli ustanovováni obvodní lékaři, kteří kromě běžných lékařských služeb jako jsou první pomoc, očkování nebo ohledávání mrtvol prováděli ze zákona další výkony, např. zdravotní dohled na školy, hostince, průmyslové podniky, obchody zbožím lékárenským, dozor nad tělesnou výchovou školních dětí a přednášky o zdravovědě. Později byly jejich kompetence rozšířeny také na odbornou pomoc v poradnách pro matky a kojence nebo ústavech sociální péče, tedy i v chudobincích. Obce na svůj náklad zajišťovaly vhodné místnosti pro výkon lékařské služby, ale také prostory pro izolaci nemocných nakažlivými chorobami nebo bezplatné umístění a ošetřování chudých rodiček.

V Meziříčí od r. 1900 ordinoval MUDr. Rudolf Silvar. Od r. 1903 působil jako obvodní lékař pro Meziříčí, Královu Lhotu, Skršice, Tošov, Jílovici, Podolí, Rohenice a Slavětín. K 1. 8. 1923 ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy přijalo Rudolfa Silvara do státních služeb jako obvodního lékaře pro zdravotní obvod v Meziříčí s ročním služným 8 400 Kč a paušální náhradou cestovného 4 000 Kč ročně. Svou ordinaci provozoval v č.p. 250. Po smrti Rudolfa Silvara v r. 1927 nastoupil na místo obvodního lékaře v Meziříčí MUDr. Vladimír Syrovátka, do té doby sekundární lékař v opočenské nemocnici. Bydlel a ordinoval v domě Václava Kvasničky č.p. 76 do dubna 1931. Tehdy se odstěhoval do Mnichova Hradiště. V říjnu přišel z Černilova MUDr. Vladimír Wisinger. Svou ordinaci si zařídil v nové budově Občanské záložny.

Kromě zubního technika, který pracoval u obvodního lékaře, si otevřel na jaře 1932 pobočku Richard Němec, zubní technik v Hradci Králové. Do r. 1936 ordinoval v č.p. 225 vždy v úterý a v pátek.

V r. 1933 získal Karel Tůma koncesi k prodeji „látek a preparátů určených za léky“ ve svém obchodě zbožím smíšeným a materiálním v č.p. 92.

Od r. 1919 probíhalo každoročně očkování školních dětí proti neštovicím. V červnu 1929 se poprvé konala lékařská prohlídka všech žáků. MUDr. Vladimír Syrovátka zjistil, že děti mají ve velmi špatném stavu chrup. Nedostatku zeleniny a mléka v jídelníčku připisoval chudokrevnost a poměrně velký výskyt tuberkulózy. Několik dětí se podrobilo důkladnější prohlídce kvůli šelestu na srdci nebo jiné lehké srdeční vadě. V r. 1934 se začalo s očkováním proti záškrtu, mezi lidmi se však nesetkalo s velkým nadšením, očkování totiž museli hradit rodiče. Ve stejném roce děti pravidelně dostávaly jodové tablety, které zabraňovaly duření štítné žlázy.

Místní osvětová komise spolupracovala při šíření znalostí pro každodenní život s učiteli, lékaři a mnoha dalšími odbornými pracovníky. Na počátku r. 1927 pořádala několik přednášek především z oblasti zemědělství. Svou účast na dalších přednáškách přislíbili i lékaři z opočenské okresní nemocnice, ale bohužel se nekonaly. V prosinci 1927 zorganizovala speciální kurzy pro ženy o zdravotnictví, o chemii v domácnosti aj. Především pro ženy, z Meziříčí i okolí, pořádala obec v r. 1936 samaritský kurz, který vedl MUDr. Vladimír Wisinger.

Pro místní chudé se snažila obec zajišťovat vhodné ubytování. Chudobinec zde však nebyl. Na podzim 1919 obecní rada rozhodovala, zda nákladně opravit obecní chalupu č.p. 145 nebo raději postavit obecní chudobinec. Náklad 6 355,20 Kč na důkladnou rekonstrukci se zdál být příliš vysoký, a proto se radní usnesli nechat opravit jen střechu a brzy postavit chudobinec. Na jaře příštího roku vybrali místo pro novou stavbu. V úvahu připadaly pozemek před hřbitovem a pozemek za hostincem Na Sále. P. Hendrych odmítl odprodat zádušní pozemek pro stavbu chudobince a tak bylo o stavebním místě rozhodnuto. Nastalo dlouhé mezidobí, v němž se vybíraly stavební plány a především sháněly potřebné peníze. V té době pro bezplatné ubytování místních chudých sloužily obecní chalupy č.p. 145 a 279.

Na jaře 1930 bylo k dispozici ve stavebním fondu 154 000 Kč. Radní se shodli, že by měl být chudobinec jednoposchoďový s 8 - 10 nejvíce čtyřlůžkovými pokoji se společnou kuchyní, koupelnou a prádelnou. Na konci července předložili projekty fa Kareš a Votrubec a ing. Jaroslav Uhlíř z Náchoda. V polovině srpna obecní rada zadala realizaci stavby obecního chudobince ing. Jaroslavu Uhlíři. Na podzim náčrty ještě přepracoval, vypracoval plány pro přízemní i jednopatrovou budovu s rozpočty. Náklad na přízemní stavbu s možnou budoucí nástavbou činil 128 913 Kč. Vzhledem k tomu, že se ještě před započetím stavby uvažovalo o nástavbě, obecní rada navrhla postavit patrovou budovu chudobince. Zastupitelstvo souhlasilo. Na konci roku obecní rada požádala ministerstvo sociální péče o subvenci. Poskytnuta sice nebyla, ale ministerstvo sociální péče přislíbilo příspěvek do výše 13 000 Kč v rámci produktivní péče o nezaměstnané. Na jaře 1931 začaly stavební práce, na které dohlížela zvlášť určená komise - Václav Vaněček, Karel Truněček, Karel Tošovský a Jan Nejman. V dubnu byly zadány truhlářské práce na chudobinci místním řemeslníkům Karlu Tošovskému, Janu Uhlíři a Josefu Zítkovi. Josef Chmelík provedl klempířské práce a instaloval hromosvod. Krytinu od fy Eternitas z Hradce Králové položil pokrývač Pajkrt. Nahození fasády bylo zadáno Josefu Baškovi s podmínkou, že zaměstná jen místní zedníky. Kovové zábradlí vyrobil Václav Štěpán. Dodal jej však s dvouměsíčním zpožděním. Z nevyčerpaných prostředků bylo objednáno ještě vnitřní vybavení - 10 kovových postelí po 200 Kč a 6 kovových stolů po 115 Kč od brandýské fy Gotwald, dřevěné židle od některého místního truhláře a patery kamínka celkem za 680 Kč od Josefa Chmelíka.

Do nového chudobince byli v listopadu 1931 přijati první obyvatelé: Františka Kryštofová, Františka Hovorková (*1876), Kateřina Kupková (*1849), Anna Hubáčková (*1862), Josef Kašpar (*1860), Jan Ježek (*1856), Kateřina Ježková (*1852) a Kateřina Pavlíková (*1856). Ubytování v chudobinci bylo tedy určeno starým lidem finančně odkázáným na pomoc obce. Těmto pravidlům se vymykali invalidé Josef Andrýs (*1893) a Josef Král (*1896) s rodinou, přijatí v únoru 1934. Josef Král se navíc v chudobinci stal domovníkem.

V únoru 1932 byl obecní chudobinec č.p. 357 zkolaudován. Dodatečně ředitelství velkostatku poskytlo 50% slevu na stavební dříví pro chudobinec. V příštím roce byl chudobinec zcela dokončen. Josef Brutar z Třebechovic dodal cementové kůly do plotu, truhlářské práce zajistil Josef Zítko z Opočna. Do koupelny byla instalována vana a do prádelny kotel.

Místním nemajetným příslušníkům obec vyplácela přechodné nebo trvalé chudinské podpory. Přechodné podpory získávali živitelé rodin, kteří přišli o práci a hledali si nové zaměstnání nebo kteří onemocněli a jejich léčení trvalo delší dobu. Jednorázové podpory mohly být určeny také na převoz dětí na specializovaná pracoviště do nemocnice v Hradci Králové nebo v Praze. Invalidům a přestárlým byly vypláceny trvalé podpory. V rozpočtu na r. 1921 výdaje na chudinství činily 53 000 Kč, tj. 16%. V některých případech si obec vymínila určité podmínky pro vyplácení podpor. Václavu Čápovi (*1861) obecní úřad vyplácel podporu ve formě poukázek na potraviny s podmínkou, že nebude opilý.

Na Vánoce dostávaly chudé děti nadílku. Sbírky oblečení a bot pro chudé se pořádaly každoročně ve škole. V polovině r. 1920 se stala meziříčská obec zakládajícím členem Okresní komise pro péči o mládež. Čas od času věnovali také místní obchodníci např. látky na šaty apod. Po smrti obchodníka Jana Kudery († 1928) věnovali pozůstalí 5 000 Kč k podpoře místních chudých. Obec uložila peníze u místní záložny a zřídila Kuderovu nadaci. V době vyvrcholení hospodářské krize, před Vánoci 1932, poskytlo ministerstvo zemědělství vánoční příspěvek pro děti nemajetných rodičů postižených hospodářskou krizí. Mezi 28 dětí bylo rozděleno celkem 600 Kč v dvaceti- a třicetikorunových poukázkách. O rok později dvacetikorunové vánoční poukázky v celkové hodnotě 800 Kč ze svého rozpočtu vydala sama obec.

6. Na Štěpnici

Těsně po válce byl nedostatek bytů obrovským problémem. V dvou- nebo třípokojových bytech ve dvoře Ostrově žilo několik tří- i čtyřgeneračních rodin o deseti nebo dvanácti členech. Alespoň nějaké bydlení špatně hledali také cukrovarští dělníci. Po výstavbě bytového domu v r. 1921 naproti Ostrovu získal cukrovar pro své úředníky i dělníky dost vhodných bytů.

V říjnu 1919 se ustavilo Stavební družstvo Domov pro Meziříčí a okolí, s. r. o. podle zákona o státním bytovém fondu.[14] Vstoupilo do něho 38 členů. Během 1. poloviny r. 1920 několik členů vystoupilo. V r. 1928 v družstvu zůstalo už jen 11 členů. Kromě toho, že se ustavilo vlastně žádnou jinou činnost nevyvíjelo. Za svůj cíl si původně kladlo opatřovat zdravé bydlení pro své členy v bytových domech. Ve 30. letech převzala iniciativu obec. Vlastním nákladem nechala postavit obecní nájemní dům pro sociálně slabší rodiny.

Na počátku 20. let se sice rozjely velké stavební projekty, jednalo se však převážně o veřejné nebo tovární budovy a komunikace. Soukromá výstavba se po válce začala oživovat až od r. 1922. Do té doby se prováděly jen opravy. Při provádění pozemkové reformy získala obec rozsáhlé pozemky pro parcelaci. Postupně tak vznikala nová část obce Na Štěpnici. V letech 1924 - 1925 bylo postaveno 13 rodinných domků kolem mokerské silnice. Ačkoli ing. Jaroslav Uhlíř a ing. Karel Jandák z Náchoda vypracovali zastavovací (a regulační) plán, první domky vznikaly živelně, po vůli nových majitelů. Během r. 1925 obecní zastupitelstvo rozhodlo o prodeji mnoha stavebních parcel s podmínkou, že do dvou let budou postaveny výhradně rodinné domky. Do r. 1928 byla tudíž zastavěna velká část Štěpnice. Tehdy obec přistoupila k budování cest a chodníků. Z obecních prostředků k tomu účelu uvolnila 30 000 Kč. Zpevňování polních cest prováděli majitelé dotčených pozemků, potřebný kámen dodala obec na svůj náklad.

Další rozvoj stavební činnosti nastal v 1. polovině 30. let, po uklidnění hospodářské krize. Do konce 30. let vyrostlo na Štěpnici asi 60 rodinných domků.

7. Snahy o regulaci Dědiny

Na konci 19. století, těsně po založení dvora Ostrova, nechal majitel opočenského panství Josef Colloredo-Mannsfeld jeho bažinaté pozemky meliorovat. Několik let poté založili meziříčští vlastní meliorační družstvo. Meliorované pozemky byly úrodnější a chráněné před jarním tajícím sněhem. Proti velké vodě však meliorace pomoci nemohla.

Projekt na regulaci Dědiny byl vypracován už v r. 1905, ale tak jako mnohé jiné plány válka zhatila i ten. O regulaci Dědiny se začalo opět mluvit hned po válce. Vodní družstvo pro úpravu Dědiny od Třebechovic až nad Meziříč bylo ustaveno už na jaře 1912, ale činnost začalo vyvíjet vlastně až po válce. Sdružovalo deset obcí, jejichž katastrem Dědina protékala.

Ještě před prováděním pozemkové reformy nechala obec vyhotovit stavební a regulační plány. Do soutěže na vypracování plánů se přihlásilo šest oferentů. Na počátku r. 1922 obecní rada předložila plány na regulaci Dědiny obecní stavební komisi a na 16. 2. 1922 nařídila místní šetření. Později byly plány ještě několikrát doplněny a přepracovány.

Na počátku r. 1926 rozhodla obecní rada o žádosti místního vodního družstva upravit nádrž u č.p. 58. Vlastním nákladem družstvo nádrž prohloubilo. Při povodni tak mohl být upravován odtok z melioračních náhonů do Dědiny. O tom, že je úprava Dědiny nutná se meziříčští přesvědčili už v červnu toho roku, při povodni.[15]

Na povodně byli lidé v Meziříčí zvyklí. Téměř pravidelně se dvakrát ročně Dědina ze svého koryta vylila. V některých letech bylo vody ovšem až příliš. V prvních srpnových dnech r. 1925 napršelo tolik vody, že ji už půda nebyla schopná vsáknout. Z polí se staly bažiny a velká část úrody byla znehodnocena. Obleva po Vánocích toho roku napáchala mnohem větší škody. Zatopený byl celý „dolní konec“, někteří měli vodu i ve světnicích a v chlévech. V květnu příštího roku začalo opět vydatně pršet. V polovině června bylo koryto řeky už plné. V noci 15. června obcházel četnický strážmistr Plšek ohrožená stavení a upozorňoval obyvatele na hrozící nebezpečí. Právě proto, že byli meziříčští na velkou vodu zvyklí, nebrali jeho varování příliš vážně. Až druhý den ráno, kdy se voda začala vylévat z koryta a zaplavovat střed obce, začali lidé rychle uklízet. Z ohrožených míst odváděli dobytek, ve středu obce už se brodili vodou. Hasiči se snažili pomáhat, ale příliš prostředků k tomu neměli. Na loďce Karla Hrnčíře odváželi nemocné a staré lidi do bezpečí. Obec žádala o pomoc okresní hejtmanství. Voda se dostala dokonce i na „hořejší konec“. Náhonem protekla voda z řeky až do rybníku Vrbovšťáku. Kromě vyplavených obydlí, byl znovu zničen osev na polích. V Mochově se utopila zvěř, která nestihla utéct, bažantnice byla zničena téměř úplně.

Na žádost obyvatel si obec nechala předložit nabídku fy Jan Šílený v Týně nad Vltavou na loď, kterou by mohli hasiči využívat zejména při povodních. Na počátku r. 1931 koupila obec loď o nosnosti 2 t za 1 000 Kč, věnovala ji do správy sboru dobrovolných hasičů.

V létě 1927 se v Ledcích sešli zástupci jednotlivých obcí sdružených ve vodním družstvu pro úpravu Dědiny. V Meziříčí se však pracovat nezačalo. Plány na úpravu Dědiny v Meziříčí bylo nutné přepracovat.

Meziříčští se proti povodním ovšem chránili. Pravidelně bylo vybíráno řečiště a náhony. Před oblevou se u mostů prosekával led.

V r. 1930 projekt na regulaci Dědiny včetně rozpočtu přepracoval ing. B. Neumann z Hradce Králové. Od konce r. 1931 obecní rada hledala možnosti financování projektu s předběžným nákladem 600 000 Kč. Skutečný náklad obce však představoval jen asi 170 000 Kč, zbylých 430 000 Kč připadalo na soukromé zájemníky.

Na počátku r. 1932 byla zvolena regulační komise a zdálo se, že se celá záležitost pohne kupředu. Nějaké určité kroky byly podniknuty až po povodni v létě 1938, příliš pozdě. Voda tehdy vystoupila ještě o několik centimetrů výše než při povodni v červnu 1926. Navíc z lesů Žďáru a Tuří stékala voda do náhonů a do Vrbovšťáku, který se na hořejším konci rozlil a zaplavil i obydlí, kam se voda při povodních obvykle nedostala.

Kromě povodní hasiči samozřejmě pomáhali při požárech. V r. 1929 se zejména starosta sboru dobrovolných hasičů a obecní zastupitel Karel Hrnčíř zasadil o zakoupení nové automobilové stříkačky. Obec přispěla částkou 53 000 Kč, místní pojišťovací spolek proti ohni 10 000 Kč, další peníze poskytla Občanská záložna, místní cukrovar a banka Slavie. Sami hasiči věnovali výnos z hasičské slavnosti ve výši 6 100 Kč. Zastaralá stříkačka, pořízená při vzniku sboru v r. 1880, byla nabídnuta sboru hasičům v Okřínku. Vletech 1918 - 1938 místní dobrovolní hasiči zasahovali nejméně u deseti požárů nejen v Meziříčí, ale také v Mokrém, Rohenicích, Skršicích nebo v Předměřicích.

8. Volby r. 1925, 1927, 1928, 1929

V listopadu 1925 proběhly parlamentní volby, do poslanecké sněmovny i do senátu. Procentuální výsledky do obou komor byly v Meziříčí velmi podobné. Zvítězili lidovci s téměř 27% hlasů, s odstupem za nimi skončili republikáni (19%), komunisté (16,5%) a Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (13,5%). Pod 10% zůstali českoslovenští socialisté a sociální demokraté. Hlasy odevzdané německým stranám (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei - DNSAP, nacionalisté - Deutsche National-Partei a Svaz zemědělců - Bund der Landwirte) tvořily statisticky zanedbatelnou část (0,5%), v čistě českém prostředí jsou však tyto výsledky důležité.

O dva roky později, v říjnu 1927, meziříčští volili zastupitelstvo. Ačkoli volby vyhráli lidovci (33,79%), starostou se stal kandidát koalice republikánů (25,81%), živnostníků (12,28%) a národních socialistů (11,12%) Karel Bukač. Tato koalice vytlačila lidovce z nejužšího vedení obce. Prvním náměstkem byl zvolen národní socialista Jan Grim, druhým náměstkem živnostník Karel Tošovský. V obecním zastupitelstvu získala tato koalice 12 mandátů, lidovci 8 mandátů. Komunisté získali 3 mandáty, poslední zbyl pro zástupce sociálních demokratů. Po dlouhé nemoci Karel Bukač 6. 12. 1930 zemřel. V doplňovací volbě 29. prosince v prvním i druhém kole dvanáct zastupitelů volilo Václava Vaněčka, dvanáct zastupitelů Karla Dvořáka. Rozhodl až los. Na zbývající období se starostou stal lidovec Václav Vaněček.

K 1. 12. 1928 se v Československu změnil celý správní systém, tak aby na celém území republiky samospráva fungovala podle jednotných pravidel. Do té doby totiž byly Slovensko a Podkarpatská Rus stále spravovány podle starého uherského systému. Dokonce i mezi Čechami a Moravou se Slezskem byly rozdíly. Okresní správní komise byly zrušeny a nově přímo volená okresní zastupitelstva pracovala v rámci okresních úřadů. Šlo o velmi úzké propojení státní správy se samosprávou. Přímo byly voleny jen dvě třetiny členů zastupitelstva, zbývající třetina byla jmenována z řad odborníků. Okresní zastupitelstva působila především v oblasti sociální péče a zdravotnictví, zřizování a správy okresních silnic. Obdobně pracovala také zemská zastupitelstva.

Ve volbách v prosinci 1928 opět nejvíce hlasů získali lidovci (28%). Podobných výsledků jako v parlamentních volbách dosáhli republikáni (21%) a živnostníci (11%). Značně vzrostly preference národních socialistů (o více než 5% na 16%). Naopak komunisté získali jen 13%, sociální demokraté 6%.

V předčasných parlamentních volbách v říjnu 1929 v Meziříčí znovu vítězili lidovci (28%), následováni republikány (21,5%) a československými socialisty (18,5%). Živnostenská strana získala obvyklých 12%, naopak preference komunistů a sociálních demokratů se neustále měnily. Nástup komunistů po r. 1920 byl ohromující, v současných volbách však získali už jen 8,5%. Stabilní výsledky voleb by mohly naznačovat, že bude stabilní i správa obce, zajištěná kontinuitou obecního zastupitelstva v jednotlivých volebních obdobích. Následující doba však přinesla až neuvěřitelné změny.

9. Živnostenská škola pokračovací: živnostníci a osvětová činnost

V únoru 1926 požádalo místní živnostenské společenstvo ředitele obecné a měšťanské školy Josefa Novotného o zřízení živnostenské školy pokračovací. V březnu byl zvolen přípravný výbor pro její zřízení, jehož předsedou se stal truhlář Karel Tošovský, obecní radní. Spolu s předsedou místního živnostenského společenstva Josefem Kaněrou jednali v Hradci Králové o otevření pokračovací školy v Meziříčí s inspektorem živnostenských škol pokračovacích Jaroslavem Kohoutem již od školního roku 1926/1927.

Dvouletá všeobecná živnostenská škola pokračovací v Meziříčí byla zřízena výnosem ministerstva školství a národní osvěty z 21. 7. 1927. Ministerstvo školství poskytlo zdejší škole subvenci ve výši 2 000 Kč na vybavení pomůckami. Do první třídy se zapsalo 28 učňů. Výuka probíhala jednou týdně, ve středu od 8 do 12 hodin dopoledne a od 1 do 5 hodin odpoledne, v učebnách měšťanské školy. Josef Šubrt vyučoval písemnosti, Karel Dvořák živnostenské počty a Josef Grim odborné kreslení a rýsování. Z kurzu odborného kreslení a rýsování byli osvobozeni pekařští, mlynářští nebo holičtí učni. Od r. 1928 vyučoval na živnostenské škole také Jan Vokoun. Po odchodu ředitele škol Josefa Novotného do Prahy se správcem živnostenské školy stal právě on.

Obvykle bývalo ve třídě 10 - 12 učňů. V r. 1932 se do 1. třídy zapsalo jen 8 žáků, a proto nebyla otevřena. Stejná situace se opakovala i na počátku školního roku 1938/1939.

V dubnu 1929 odešli první absolventi. Na prodejní výstavu prací žáků živnostenské školy se přišlo podívat mnoho rodičů. Měla obrovský úspěch, nejen morální, ale i finanční. Výstavy žákovských prací se konaly pravidelně na konci školního roku.

Živnostenskou školu od samého počátku podporovalo místní živnostenské společenstvo, a to nejen finančně.

Živnostenská škola v Meziříčí tedy plnila svůj účel, vychovávala budoucí řemeslníky po stránce teoretické. Praktickou výuku zajišťovali řemeslníci z Meziříčí i okolí, u nichž se žáci cvičili. V letech 1923 - 1938 se nejčastěji vyučili švadlenami nebo krejčími u Josefa Vašaty v Pohoří, Františky Černé nebo Stanislava Rydla v Meziříčí; strojníky a strojními zámečníky třeba u Josefa Kupky v Pulicích; automontéry; truhláři u Karla Tošovského nebo Jana Uhlíře v Meziříčí; obuvníky u Jana Nováka a Josefa Kaněry také v Meziříčí.

V Meziříčí provozovalo mnoho živnostníků spoustu různých řemesel. Kromě běžných živností jako hostinství, kterých bylo v Meziříčí po celou dobu První republiky nejméně pět - hostinec Na Staré, Na Sále, U zeleného stromu (u Marelů) nebo na Malém Meziříčí hostinec Marie Otčenáškové, později také hostinec ve Vzájemnosti - obuvnictví, truhlářství, řeznictví a uzenářství, pekařství, krejčovství nebo zámečnictví, provozoval Bohuslav Šplíchal a Josef Hájek zahradnictví a obchod umělými květinami, Josef Altr obchodoval umělými hnojivy a ochrannými prostředky k moření obilí, Karel Novotný dobytkem, Jindřich Machek prodával na trzích pletené a trikové zboží… V r. 1931 otevřela v Meziříčí svoji pobočku i fa Baťa. Zatím jen prodejnu obuvi. O dva roky později Baťa v Meziříčí začal prodávat v č.p. 281 i gumové pláště a duše.

Další ne úplně běžné živnosti jsou uvedeny v kapitolách o dopravě a zdravotnictví.

Spolu s živnostníky a učiteli o další vzdělávání v oblasti hospodářství a zemědělství pečovaly včelařský spolek a místní osvětová komise. Ta se ustavila nejpozději v r. 1923 jako jeden z poradních orgánů obecní rady. V jejím čele stál ing. Josef Kaisler, který pracoval i v místní školní radě.

Téměř každý rok v létě se ve škole konala nějaká výstava. V r. 1922 to byla výstava včelařská, o rok později výstava hub. V r. 1924 předvedlo 58 vystavovatelů jadernaté ovoce z Meziříčí a okolí. Tyto akce pomáhali organizovat především učitelé Karel Dvořák, Jaroslav Hofman a Josef Grim. V červenci 1925 místní včelařský spolek zorganizoval krajinskou výstavu. Návštěvníci si mohli prohlédnout různé pomůcky, starožitné i moderní, literaturu a zřejmě i ochutnat výrobky z medu - pečivo, medovinu… V rámci výstavy uspořádal Josef Králíček na svém včelíně v Králově Lhotě praktický kurz.

Na počátku r. 1926 uspořádala místní osvětová komise ve škole přednáškové večery o plemenění dobytka, porodnictví u dobytka, umělých hnojivech nebo o chorobách rostlin, na nichž přednášeli učitelé hospodářské školy v Opočně. Zájem vzbudilo také povídání Karla Dvořáka o meziříčské kronice a místních dějinách. V r. 1926 koupila obec pro potřeby školy a místní osvětové komise od fy Šebech z Prahy skioptiku za 2 300 Kč. Během listopadu a prosince bylo uspořádáno několik cestopisných, dějepisných a literárních přednášek „se světelnými obrazy“ v hostinci Na Sále. Na počátku r. 1928 přednášel soudní rada Morávek na téma rušení držby, profesor hospodářské školy v Opočně Forman na téma kalkulace v hospodářství nebo o racionálním krmení, dr. Man, okresní zvěrolékař o plemenitbě dobytka. V březnu zorganizovala osvětová komise v hostinci Na Sále besedu s dudákem R. Andělem. V r. 1932 uspořádala rovněž několik přednášek, tentokrát většinou ovocnářské. V r. 1931 totiž ovocnářská jednota z Dobrušky uspořádala v sokolovně přednášku B. Řízka z Valu se světelnými obrazy, na níž se 20 účastníků přihlásilo za členy jednoty. V květnu pro ně B. Řízek vedl roubovací kurz. V dubnu 1932 proběhl ve školní zahradě další roubovací kurz, tentokrát se ho účastnilo již 36 zájemců. Výstavu ovoce a květin v malém sále sokolovny, pořádanou společně včelařským spolkem a ovocnářskou jednotou, na konci září toho roku navštívilo asi 360 osob. Při té příležitosti byl uspořádán také kurz zavařování ovoce, kterého se zúčastnilo 40 žen, a přednášky pomologa J. Víta ze Dvora Králové o významu ovocnářství a Jana Výlety o způsobech včelaření a výrobě medového pečiva pro školní děti a pro dospělé o významu včel pro ovocnáře a rolníky. Z výtěžku byl zakoupen pojízdný postřikovač na stromy. Na počátku prosince se 31 žen přihlásilo do třídenního kurzu přípravy medového pečiva Miroslavy Šubrtové z Nahořan, na jehož konci byla uspořádána prodejní výstava v malém sále sokolovny. Zápisné činilo 10 Kč. Tělocvičná jednota Sokol poskytla kuchyň a nádobí v sokolovně. Mimoto pořádali včelaři přednášky pro členy na svých schůzích. V r. 1932 měl meziříčský včelařský spolek 60 členů. Dlouhá léta v jeho čele stál mlynář Karel Hrnčíř.

V r. 1934 zjišťoval Zemědělský ústav pro kulturní a hospodářské povznesení severovýchodních Čech v Králové Hradci zejména hospodářské poměry v kraji. Mimo jiné z tohoto šetření vyplynulo, že téměř 80% samostatných hospodářů absolvovalo jen obecnou školu a pouze 15% z nich - a 2,5% jejich manželek - získalo nějaké hospodářské vzdělání. Možná i tím si můžeme vysvětlovat poměrně velký zájem o různé kurzy a přednášky pořádané v Meziříčí. Lze soudit, že se místní lidé účastnili podobných podniků i jinde, v Opočně nebo v Dobrušce.

10. Sokol: sport a kultura

V Meziříčí se organizovaně cvičilo už od r. 1897. O dva roky později místodržitelství schválilo stanovy Tělocvičné jednoty Sokol v Meziříčí. Na popud učitele Václava Poledne byl v r. 1908 založen dámský odbor, jehož předsedkyní se stala Marie Hrnčířová, manželka zakládajícího člena a dlouholetého starosty místní tělocvičné jednoty Karla Hrnčíře.

Sokol vyvíjel rozmanitou činnost, od tělesného cvičení přes taneční hodiny a věnečky až po humanitární sbírky na konci války.

Meziříčští sokolové celkem pečlivě cvičili. Účastnili se okrskových i župních cvičení. Župních sletů pořádaných téměř každý rok se obvykle účastnilo asi 20 sokolů, i když na přelomu 20. a 30. let na sletech cvičily jen ženy a dorostenky. Na župní slet v červnu 1924 v Hronově byly vypraveny zvláštní vlaky. Dráhy poskytly sokolům 33% slevu. Přijeli také sokolové ze Svatoplukovy župy v Nitře. Předvedli slovenské lidové tance v krojích, muži vystoupili s valaškami. Zájezdy na Slovensko a různé výměnné pobyty byly poměrně časté. V té době byl velmi živý pocit slovanské vzájemnosti. V březnu 1921 místní sokolové zorganizovali sbírku pro ruské uprchlíky, která vynesla 486 Kč. V polovině června 1922 zde vystoupili ruští vysokoškolští studenti. V únoru 1923 mohli místní vidět představení ruské společnosti Vzájemnost, v září do Meziříčí přijela skupina ruských studentů Lyra. V červnu 1921 odjelo na zájezd na Slovensko - do Nitry, Handlové a Prievidze - 7 účastníků, kteří tam pomáhali šířit sokolské myšlenky. V létě 1923 a 1924 přijeli na prázdniny vždy 2 hoši z nitranské župy. V r. 1923 pobývali u rodiny Josefa Klimeše a Václava Kudery, o rok později u Karla Hrnčíře a Karla Truněčka. Na počátku r. 1930 nacvičovali v Opočně sokolové z celého okrsku prostná pro vystoupení v Bělehradě. Do Jugoslávie odjeli v polovině června. V dalších letech se konaly zájezdy i do Bulharska a Rumunska.

Na podzim 1919 a na jaře 1921 běželi meziříčští sokolové v celostátním štafetovém závodě. V červnu 1928 podobný štafetový závod vedl do Hronova, kde sokolové předali zdravici Aloisi Jiráskovi k jeho narozeninám.

V r. 1920 vznikl v Meziříčí Sportovní klub, vlastně se jednalo o fotbalový klub. Kopaná byla v té době velmi populární a sokolskému cvičení neobyčejně konkurovala. Přesto se v Meziříčí pracovalo v několika odborech. Pravidelně se sokolové účastnili župních závodů v odbíjené a atletice. Na župních závodech mužů v jakémsi devítiboji (soutěžilo se v disciplínách prostná, bradla, hrazda, kůň na šíř, kruhy, šplh, skok o tyči, vrh koulí a běh na 100 m) v květnu 1931 v Jaroměři se nejlépe z meziříčských sokolů umístil Václav Marel na 12. místě, získal 77 bodů z 90 možných. Ve stejných dnech probíhaly také závody žen v Náchodě. V šestiboji se sice meziříčské ženy neumístily, ale ve zvláštním závodě ve „vrhu míčem s poutkem“ obsadila Marie Němečková výkonem 47,50 m 1. místo. V Meziříčí se hrála i košíková, tenis a stolní tenis. Po tuhé zimě v r. 1929 vznikl i lyžařský odbor, po několika letech zůstali jen nadšenci a děti, které „se spokojí i s lyžemi podomácku vyrobenými“. I když byl v Meziříčí ustaven loutkářský odbor až v polovině 30. let, Karel Hrnčíř ml. nadšeně hrál pro děti i pro dospělé už v r. 1921.

Kromě sportu vyvíjela tělocvičná jednota v Meziříčí i kulturní a osvětovou činnost. Sokolstvo se stavělo do pozice národní státotvorné organizace, proto uctívalo a oslavovalo osobnosti české historie - Jana Ámose Komenského, Bedřicha Smetanu ad. V Meziříčí se každoročně připomínala památka Jana Husa. V prosinci 1924 si připomněli přednáškou Jaroslava Hofmana a koncertem 500. výročí úmrtí Jana Žižky.

Stejně jako místní osvětová komise pořádala přednášky i tělocvičná jednota. Kromě zdejších sokolů-učitelů Jaroslava Hofmana, Karla Dvořáka a Václava Poledne přednášeli také Rudolf Silvar na témata z oblasti zdravotnictví a biologie člověka, JUC. Beneš o bojích na západní a jižní frontě a o cizích zemích obecně…

Už před válkou se snažili sokolové získat vhodný pozemek pro stavbu sokolovny, která by mohla sloužit i jako tělocvična pro školní děti. Od r. 1919 se snažili zástupci meziříčského Sokola získat pozemek velkostatku před cukrovarem. Na konci r. 1920 se dohodli s ředitelem velkostatku Jiřím Beckem o výkupu. V lednu 1921 prodej schválil i Státní pozemkový úřad. Tělocvičná jednota tak získala 1,22 ha pozemku za 5 000 Kč. Během jara 1926 místní rolníci navozili na sokolský pozemek na 1 000 fůr hlíny z haldy u cukrovaru. Sokolové si tam upravili hřiště, kolem kterého nasázeli lípy. Stavět se začalo až v r. 1929. Tělocvičná jednota měla k dispozici jen asi 60 000 Kč. Během několika prvních měsíců r. 1929 získala z darů členů i nečlenů více než 120 000 Kč. Podle projektu Františka Krásného z Prahy provedl stavbu Jaroslav Uhlíř, stavitel v Náchodě. Rozpočet 740 000 Kč se snížil díky obětavé práci místních lidí. Rolníci např. zdarma svezli stavební materiál, cihly z Pulic, dříví z opočenského velkostatku. Spolek divadelních ochotníků přispěl na zařízení jeviště a částkou 40 000 Kč na jeho vybavení. Občanská záložna poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Slavnost otevření sokolovny se konala 30. a 31. 5. 1931, ačkoli budova byla dokončena už na podzim 1929. V nové budově byl 17. 11. 1929 promítán film Boží mlýny. Po sobotní večerní akademii (30. 5. 1931) se v malém sále sešli rodáci. V neděli 31. května program začínal vlastně už ráno, kdy účastníci naposledy zkoušeli vystoupení na odpoledne. O půl druhé vyšel průvod k sokolovně, poté byla předána veřejnosti a od tří hodin předvedli sestavy členové sedmi okrsků Podkrkonošské župy Jiráskovy. Večer byla připravena zábava ve všech místnostech sokolovny.

V dubnu 1930 obec poskytla pozemek před sokolovnou Sportovnímu (fotbalovému) klubu jako hřiště. V létě ale požádala tělocvičná jednota o zřízení parku před sokolovnou. Zahradní architekt Vaněk z Chrudimi na počátku r. 1931 vypracoval plán na založení parku. Ovšem o založení parku se začalo vážně uvažovat těsně před 20. výročím vzniku československého státu. Bylo nutné přestěhovat hřiště sportovního klubu. Navíc v parku měla být postavena socha. V té době se uvažovalo o pomníku Antonínu Švehlovi. Na počátku r. 1938 sportovní klub požádal Výbor pro postavení památníku osvobození o postavení Masarykova stadionu. Z nedostatku finančních prostředků však obec stavbu Masarykova stadionu nemohla podporovat.

Brzy po Velké válce obnovila tělocvičná jednota spolupráci s ochotníky. První a druhou neděli v červenci 1920 uvedli v režii Václava Poledne Mahenovu hru Jánošík na zahradě Václava Kuchaře. Prvnímu představení předcházel koncert posádkové hudby z Josefova, druhé představení bylo součástí župního hasičského sjezdu. Celý podnik vynesl neuvěřitelných 5 000,45 Kč.

Oba spolky měly stejnou členskou základnu, proto byla jejich činnost tak silně propojena, bez ohledu zda spolupráci v jednotlivých podnicích oficiálně deklarovaly či nikoliv. Ochotníci dlouhá léta zkoušeli a vystupovali v hostinci Na Sále. Při rekonstrukci Sálu v r. 1921 tam zařídili stálé jeviště. Do té doby se před každým vystoupením jeviště stavělo a po něm zase bouralo. Když se začala stavět sokolovna, přidali se i ochotníci. Na stavbu přispěli prací a na svůj náklad zřídili jeviště i s výpravou. Už 22. 12. 1929 sehráli na novém jevišti hru Zvoník u Matky boží podle románu Viktora Huga. Během let 1918 - 1938 divadelní ochotníci nastudovali 143 her, Maryšu bratří Marštíků, Vojnarku nebo Psohlavce Aloise Jiráska, ale také současné komedie jako byla Falešná kočička, kterou sehráli v r. 1925, tedy ještě před uvedením stejnojmenného filmu s úžasnou Věrou Ferbasovou a Antonií Nedošínskou.

Ještě v hostinci Na Sále 14. 3. 1926[16] si připomínali padesátileté trvání spolku. Pro zakládající členy Jana Janečka (*1855) a Josefa Holance (*1853) a zasloužilé herce byla připravena čestná místa v první řadě před jevištěm. Oslavu zahájilo místní pěvecké sdružení Věnem Bedřicha Smetany. Ochotníci nazkoušeli stejnou hru, kterou se před padesáti lety představili, Nehas, co tě nepálí. Pozdrav zaslal také čestný člen spolku Alois Jirásek. V tomto jubilejním roce sehráli k 75. narozeninám Aloise Jiráska v zahradě hostince Na Staré 3. a 6. června hru Lucerna. Navzdory špatnému počasí představení navštívilo na 2 000 osob. Oslavy o deset let později se konaly už v sokolovně, kde 29. 11. 1936 sehráli ochotníci hru Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. Tentokrát mohli přivítat už pouze posledního žijícího zakládajícího člena Jana Janečka.

[1] Zákon č. 329/1921 Sb. z. a n. z 12. 8. 1921 o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním provedený nařízením č. 143/1922 Sb. z. a n. z 27. 4. 1922.

[2] Zákon č. 77/1927 Sb. z. a n. z 15. 6. 1927 o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

[3] Zákon č. 32/1918 Sb. z. a n. z 9. 11. 1918 o obstavení velkostatků.

[4] Zákon č. 318/1919 Sb. z a n. z 27. 5. 1919 a č. 593/1919 Sb. z. a n. z 30. 10. 1919.

[5] Zákon č. 330/1919 Sb. z. a n. z 11. 6. 1919 o pozemkovém úřadě.

[6] Zákon č. 215/1919 Sb. z. a n. z 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového.

[7] Zákon č. 81/1920 Sb. z. a n. z 30. 1. 1920, kterým se vydávají ustanovení o přídělu zabrané půdy.

[8] Zákon č. 118/1920 Sb. z. a n. z 12. 2. 1920 o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém.

[9] Zákon č. 166/1920 Sb. z. a n. z 11. 3. 1920 o úvěrové pomoci provedený nařízením vlády č. 134/1921 Sb. z. a n. z 30. 3. 1921.

[10] Zákon č. 329/1920 Sb. z. a n. z 8. 4. 1920 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový.

[11] Zákony č. 329/1920 Sb. z. a n. z 8. 4. 1920 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový a č. 220/1922 Sb. z. a n. z 13. 7. 1922 o zaopatření trvalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém provedených nařízením vlády č. 305/1922 Sb. z. a n. z 21. 10. 1922.

[12] Josef Němeček za legionáře a válečné invalidy, Antonín Fiala za zaměstnance na zabrané půdě, Josef Klimeš za Domovinu, Josef Šolc za hospodářskou družinu Vzájemnost, Václav Vaněček za obec, Josef Alter za zaměstnance dvora Vranova, František Kašpar za Svaz domkářů a malorolníků, Josef Citta za sdružení živnostníků, František Špulák za krajský Svaz domkářů a malorolníků a Václav Baše za hospodáře.

[13] Zákon č. 332/1920 Sb. z. a n. z 15. 4. 1920, jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní.

[14] Zákon č. 98/1919 Sb. z. a n. z 20. 2. 1919. „Na podporu staveb s malými byty pro nezámožné“ byl zřízen státní bytový fond, jenž byl dotován počátečním vkladem 5 000 000 Kč a dalšími každoročními příspěvky ve výši 2 000 000 Kč.

[15] Voda dosáhla téměř stejné výše jako při povodni v r. 1998.

[16] Karel Dvořák v obecní kronice uvádí datum 28. 3. 1926.