Mackovic

1. Převrat a první měsíce v nové republice

Nějaké zprávy o událostech v Praze přišly do Meziříčí už 28. 10. 1918. Ostatně podobné zprávy o konci války a samostatnosti na venkov pronikaly už po 14. říjnu. Místní poštovní úřad obdržel 29. října depeši potvrzující dosud jen neověřené zprávy. Zprávy o převratu potvrdili i vojáci z josefovské posádky, kteří se vrátili do Meziříčí na dovolenou. Mezi prvními vyvěsil červenobílý prapor Václav Kudera na obchodě svého otce, další prapory vlály na hostincích Na Sále a Na Staré, na kovárně…

V té době maďarští vojáci v hostinci Na Sále hlídali místní dezertéry Josefa Šitinu (*1872), Václava Rajchla (*1891) a Karla Svatoně (*1894). Skupina mužů vedených Jaroslavem Truněčkem (*1897), vojákem na dovolené, žádala Maďary o propuštění meziříčských vojáků. Zpočátku se s nimi nemohli domluvit, protože Maďaři mluvili německy jen špatně a z místních zase nikdo neovládal maďarštinu. Nakonec se jim podařilo vysvětlit, že válka skončila a oni mohou jít domů. I z cukrovaru odcházeli vojáci do Opočna na nádraží a odtud odjížděli především do německého pohraničí.

Mezi pocity štěstí, radosti a naděje se vkrádal i strach a nejistota. Nedostatek základních potravin, který znali obyvatelé měst, nebyl na venkově tak tíživý. Nedostávalo se však různého dalšího zboží denní potřeby a nikdo nevěděl, kdy se zásobovací situace zlepší. Rekvizice, které trápily rolníky celou válku, byly vypsány i nyní. V r. 1919 bylo z Meziříčí dodáno 255,08 q pšenice, 246,2 q žita, 300,67 q ječmene a 610,2 q brambor do Mostu, Duchcova a do Plzně. Ještě v r. 1920 byly vybírány poslední rekvizice. Zůstal zachován přídělový systém se svými „-enkami“ (moučenkami, chlebenkami a dalšími poukázkami na základní potraviny i spotřební zboží, např. petrolej nebo cigarety). Obecně se ale věřilo, že v novém státě bude vše lepší.

Starý správní systém sice fungoval nadále, ale vznikaly i nové revoluční instituce. Státní správu na úrovni politických okresů vykonávala okresní hejtmanství, brzy označovaná jako okresní správy politické. Okresní správní komise, samosprávné instituce jmenované podle poměrného zastoupení politických stran na menším území soudního okresu nahradily dřívější okresní zastupitelstva. Nově vznikaly místní a okresní národní výbory, které si nárokovaly poměrně rozsáhlé pravomoci politické správy. Legitimní moc však neměly. Vláda činnost národních výborů ve vnitrozemí usnesením ze 4. 12. 1918 ukončila. Okresní národní výbor v Opočně přebral část agendy okresního hejtmanství v Novém Městě nad Metují. Pracoval asi do poloviny listopadu 1918. Především koordinoval zajištění bezpečnosti na Opočensku a dohlížel na zásobování. Pravidelně podával zprávy Národnímu výboru československému v Praze. Usiloval o získání souhlasu centrálních správních institucí se svými zásahy.[1]

V prvních popřevratových dnech se zástupci okresního národního výboru v Jaroměři snažili zrekvírovat zásoby rafinovaného cukru ze zdejšího cukrovaru, který měl být v Jaroměři hned vydáván na lístky. Již na měsíc říjen nebyly vydány příděly cukru a zásobování ve městech se dále horšilo. Po dohodě s okresním hejtmanstvím ve Dvoře Králové převzal a zaplatil zástupce Jaroměře Michálek 29. října zásoby cukru z meziříčského cukrovaru, které ihned odvezl nákladní automobil fy Polický z Jaroměře. Tímto nákupem byly částečně kryty také potřeby jaroměřského okresu na měsíc listopad. Vše bylo ohlášeno Československé komisi cukerní, která zajišťovala státní kontrolu výroby a obchodu cukrem.

Mimoto správa meziříčského cukrovaru 4. 11. 1918 hlásila okresnímu národnímu výboru v Opočně dodávky cukru do Hořic, Trutnova, Pardubic, Jilemnice, Malých Svatoňovic, Hradce Králové, Žamberka a jinam o celkové hmotnosti 138,45 t.

Napjatou situaci komplikoval nedostatek mouky pro zaměstnance a uhlí nezbytné pro chod cukrovaru. Navíc si zaměstnanci stěžovali na hrubé zacházení a nízké mzdy. Už v listopadu 1916 dělnice vstoupily do stávky. Okresní národní výbor vydal vyhlášku přiznávající dělníkům k týdenní mzdě prémii 1 kg cukru. I přesto byl v Meziříčí provoz 10. 11. 1918 přerušen. Většina dělníků odmítla za daných podmínek pracovat. Ženy za dvanáctihodinovou směnu těžké, původně mužské práce dostávaly jen 3 K. Nebyly vydávány ani slíbené dávky cukru. Vojáci a zajatci pracovali jen za stravu a ubytování. Po zásahu Václava Pavlíka, předsedy okresního národního výboru, a Cyrila Ondráka dostávali stejnou mzdu jako ostatní dělníci. Z obavy před dalším zhoršením zásobování cukrem a vyostřením situace požádal okresní národní výbor o státní dozor v cukrovaru. „Množily se nepřístojnosti“, jisté podezření vzbuzovala německá národnost majitele a správců cukrovaru.

Důležitým úkolem bylo zajistit kromě zásobování také pořádek. Bezpečnostní službu už na konci října 1918 zajišťoval Sokol. Sokolská župa Podkrkonošská byla mobilizována místonáčelníkem Karlem Skalským, který nařídil cvičení ve zbrani. V Meziříčí tyto zprávy oznámil Cyril Ondrák, náčelník opočenského okrsku na schůzi 30. října. Bezpečnostní službu zdejší sokolové vykonávali na opočenském nádraží, v meziříčském cukrovaru, v Rohenicích, Králově Lhotě, Skršicích, Tošově a samozřejmě v Meziříčí v sokolském kroji a s puškami Werndl z vojenského skladiště v Jaroměři. Velitelem byl zvolen Karel Dvořák. Následující den byly určeny jednotlivé hlídky. Sokoly 5. listopadu nahradili četníci v čele s vrchním strážmistrem Janem Silvárem, kteří měli svou stanici v Meziříčí od prosince 1883. Již tehdy do jejich obvodu patřily obce Meziříčí, Bohuslavice (jen do r. 1884), Rohenice, Králova Lhota, Skršice, Tošov a Jílovice. V r. 1914 se obvod rozšířil ještě na obce Ledce, Městec, Mokré, Klášter, Vysoký Újezd, Podolí, Slavětín, Dolsko a Veselice. Na počátku r. 1919 byly zřízeny četnické stanice v Bolehošti a Bohuslavicích a obvod četnické stanice v Meziříčí se opět zmenšil v podstatě do stavu z r. 1914 (v obvodu zůstalo navíc jen Mokré). Hned 29. 10. 1918 se četníci podřídili pražskému Národnímu výboru a začali úřadovat v češtině. Okresní národní výbor nařídil četnickým stanicím udržovat klid a pořádek, zasahovat proti hromadění a ukrývání zásob a proti lichvě. Po celou dobu války četníci dohlíželi na válečné zajatce i uprchlíky. Vězení pro rušitele kázně a pořádku bylo umístěno ve Zbytkách a fungovalo i nadále. Sokolové později pomáhali při návratu zajatců a uprchlíků zpět do jejich domovů nebo shromažďovacích táborů.[2] Vydali více než 180 průvodních listů. Vedli soupisy vojáků vracejících se z fronty a mužů nastupujících vojenskou službu v republice. Nejdříve Karel Dvořák, Václav Kudera a František Rajchl úřadovali v obecní kanceláři, poté propůjčil jednu místnost hostince Na Sále Karel Otčenášek.

Na počátku listopadu se všichni úředníci, kteří chtěli vykonávat státní službu, podrobili pravomoci Národního výboru československého v Praze. Prohlášení věrnosti novému československému státu 5. listopadu podepsali četníci Jan Silvár, Josef Procházka a Bohumil Jakeš a pracovníci technické finanční kontroly Eduard Šubert, Josef Bezpalec a Jan Březina. Prohlášení úředníků pošty se sice nedochovala, ale můžeme předpokládat, že podobná prohlášení podepsali i oni.

Brzy se lidé chtěli vypořádat s lichváři a válečnými zbohatlíky. Po oznámení Josefa Horáka, Matěje Koudelky a Josefa Hašla na počátku února 1919 byl stíhán pro zdražování, tedy válečnou lichvu mlynář Karel Hrnčíř. Před žněmi v létě 1918 prodal uvedeným dělníkům mouku. Až nyní si stěžovali, že šlo o mouku nečistou se smetky. Okresním soudem byl Karel Hrnčíř odsouzen k sedmidennímu vězení a peněžité pokutě 300 K. Ani odvolací krajský soud v Hradci Králové Karla Hrnčíře zcela viny nezprostil. Lichváři, ať již domnělými nebo skutečnými, bylo opovrhováno. Byli považováni za ty nejhorší zrádce národa. Nemyslím, že by byl Karel Hrnčíř lichvářem. Prodával jen pod rukou mouku „válečné“ kvality za „válečnou“ cenu, - což přiznal - tak jako mnozí, kteří mohli pomoci.

Velkým problémem v novém státě byly staré bankovky emitované z Vídně a Budapešti. Znehodnocené peníze obíhaly v ohromném množství, za které si lidé stejně nebyli schopni koupit téměř žádné zboží. Protože byl kurz fakticky ještě neexistující československé koruny příznivější než kurz koruny rakouské, bankovky se nekontrolovaně přelévaly přes hranice. Nový československý stát neměl vybavení pro tisk bankovek, bylo nutné je objednat v USA ovšem s několikaměsíční dodací lhůtou. Prozatím měla být situace vyřešena kolkováním stávajících bankovek. Současně byl nařízen i soupis jmění pro výpočet dávky z majetku. V Meziříčí byly bankovky kolkovány v dubnu 1919 v Občanské záložně.

Bylo nutné zařídit spoustu nezbytných věcí, ale lidé se chtěli také bavit a oslavit samostatnost. V Meziříčí byla tradice různých slavností, akademií a oslavných divadelních představení dlouhá. Už 9. 2. 1919 pořádali sokolové ples. První velkou slavností však bylo až sázení „lípy Svobody“ před obecním domem 11. 5. 1919, kterého se zúčastnilo na 2 500 lidí z Meziříčí i okolí. Přijeli zástupci sokolských jednot z Opočna, Přepych a Jílovice. S programem sokolům pomáhali místní hasiči a ochotníci. I podle dochovaných fotografií lze soudit, že tato slavnost musela být opravdu velkolepá.

2. Vojáci, legionáři a jejich rodiny

Nejbolestnější vzpomínkou na staré mocnářství se stali z fronty se vracející vojáci. Z Meziříčí do války narukovalo na 300 mužů, nejméně 40 se jich zpátky nevrátilo. Někteří padli, jiní zemřeli na následky zranění nebo válečného strádání, další zůstali nezvěstní. Nechali doma matky, sestry a mnozí z nich i manželky s dětmi. Po válce žilo v Meziříčí 19 vdov po vojácích, dnes by se řeklo samoživitelek, s 51 dětmi. Vdovám bylo obvykle 30 - 45 let. Ne že by život v 35 letech pro ženu končil, i kdyby svého muže milovala sebevíc, ale se třemi čtyřmi dětmi to muselo být skutečně velmi složité. Několik žen při sčítání obyvatel na počátku r. 1921 do kolonky stav uvedlo vdaná, přestože byl jejich muž již prohlášen za mrtvého nebo o něm neměly už několik let žádné zprávy. U dvou žen je v poznámce uvedeno „muž nezvěstný“ bez uvedení rodinného stavu. Většinou pracovaly jako dělnice v cukrovaru nebo v zemědělství. Dvě ženy s malými dětmi se znovu provdaly. Dvě dcery Václava Krále zůstaly úplnými sirotky. Vychovávala je babička se strýcem.

Někteří vojáci se vrátili jako invalidé. Nemáme však doklady o jejich postižení. Všichni až na jednoho se vrátili ke svému původnímu povolání.

Za války byly vypláceny vyživovací příspěvky rodinám vojáků. Těsně po válce se postavení těchto rodin zhoršilo. Na jaře 1919 byl sice schválen zákon o organizaci péče o válečné poškozence, konkrétní hmotnou pomoc přinesl až zákon o požitcích válečných poškozenců z počátku r. 1920. Válečným invalidům, pozůstalým vdovám či družkám a sirotkům do 16 let vyplácel Zemský úřad pro péči o válečné poškozence důchody až do výše 1 800 Kč ročně, ve výjimečných případech i vyšší. Později byla výše důchodů upravena a přibyly další příplatky. Pomoc poskytovaly i okresní úřadovny pro péči o válečné poškozence zřizované v sídlech politických okresů.

Obec neměla příliš prostředků, kterými by mohla pozůstalým pomoci, nicméně v rámci povinnosti starat se o své příslušníky často poskytovala chudinskou podporu pro nejpotřebnější. Obec i místní spolky pořádaly léta různé akce, jejichž výtěžek pomáhal právě těmto rodinám.

Jisté privilegované postavení měli za První republiky legionáři. Byli a dodnes jsou považováni za spolutvůrce samostatné republiky. I proto získali pro první volební období v Poslanecké sněmovně čtyři mandáty zástupci sibiřských legionářů. Legionářům bylo přiznáno také přednostní postavení při obsazování míst ve veřejné službě a závodech se státní účastí. Politické úřady směly povolovat některé živnosti s podmínkou zaměstnání legionářů. Do legií vstoupilo 19 mužů z Meziříčí; 9 do ruské, 9 do italské a 1 do francouzské legie. Všichni se vrátili.

Už v červnu 1919 se konaly další odvody. Sokolové mobilizovali své členy k obraně Slovenska. K odvodu se měli dostavit všichni členové od 20 do 50 let, s tím, že budou k výcviku povoláni nejdříve dobrovolníci. Odvodová komise, jejímiž členy byl starosta opočenského okrsku Jiráskovy sokolské župy Josef Petřík, MUDr. Kudrnáč, MUDr. Karel Voborník, za politickou správu okresní hejtman Bohuslav Sutnar, náčelník opočenského okrsku Josef Langr a zástupce meziříčské jednoty Václav Poledne, 17. 6. 1919 v Národním domě v Opočně z meziříčské jednoty uznala za schopné 28 mužů, 48 mužů se přihlásilo dobrovolně. V té době měla meziříčská jednota asi 190 členů, z toho přibližně 50 žen. V meziříčské jednotě cvičili tehdy ještě členové z Rohenic, Skršic a Tošova a Královy Lhoty. Samostatná pobočka ve Skršicích vznikla až v srpnu 1919, pobočka v Králově Lhotě v únoru 1920. Bedřich Hubený (*1900) a František Svoboda (*1900) byli zřejmě odvedeni. Do branné pohotovosti se přihlásili Jaroslav Uhlíř (*1897), Václav Němeček, Václav Kudera (*1875), Jan Malý (*1892), Josef Pábl (*1897), Václav Uhlíř, Václav Grim (*1895), Jan Rohlena (*1896), Josef Kuřátko (*1892) a Alois Šmolík (*1892). Nezávisle na této akci ČOS probíhala mobilizace československé armády. Na Slovensko narukovali meziříčští sokolové-vojáci Rudolf Dostál (*1889), Josef Fortelka (*1899), Václav Ježek (*1896) a Václav Němeček (*1895). Bojů na Slovensku se jistě účastnili i legionáři Alois Fridrich (*1888), Josef Rohlena (*1893), Rudolf Rousek (*1894), Václav Žďárek (*1882) a bývalý důstojník rakouské armády Karel Dvořák (*1895).

Několik vojáků se během války v cizině, často v Rusku, oženilo. Jan Dvořák z Jasenné svou manželku do vlasti však nepřivezl. V Československu se oženil znovu s Boženou Kyralovou (*1900) z Meziříčí. Všechno prasklo, až když ho ruský konzulát hledal pro neplacení výživného. Krajský soud v Hradci Králové odsoudil Jana Dvořáka v lednu 1926 na 2 měsíce do žaláře pro bigamii.

3. Obecní volby r. 1919 a parlamentní volby r. 1920

V době, kdy muži odcházeli bránit Slovensko před maďarským vpádem, proběhly v českých zemích volby do obecních zastupitelstev.

Řád volení v obcích republiky Československé[3] a novela k obecním zřízením[4] z počátku r. 1919 přinesly změny do obecní samosprávy. Byla zrušena instituce virilistů, nevolených, taxativně určených členů obecního výboru, předchůdce obecního zastupitelstva. Volební řád zrušil také majetkový census (princip, podle něhož se na správě obce a především obecního jmění podíleli ti, kteří platili daně) a volební právo právnických osob. Volební právo bylo přiznáno všem občanům žijícím v obci alespoň tři měsíce starším 21 let, mužům i ženám. Všichni občané zapsaní ve voličských seznamech vyvěšovaných vždy v červnu a v prosinci každého roku měli povinnost zúčastnit se voleb.

Samostatně obec působila zvláště v oblasti správy jmění; bezpečnosti osob a jmění; péče o obecní silnice a mosty, přičemž obec sama směla upravit předpisy o silniční dopravě; chudinství; stavebního a požárního dohledu. V rámci přenesené působnosti se obce podílely na soudní správě vydáváním vysvědčení chudých, odhady nemovitostí apod., na politické správě výkonem trestní pravomoci, na finanční správě ad.

Z výlučné působnosti obecní samosprávy bylo vyňato zdravotnictví a školství. Stále obce v těchto oborech spolupůsobily. Většinu finančních nákladů, vrchní dohled a nařizovací moc ovšem převzal stát. Obce měly povinnost zajistit vhodné prostory pro výuku, poskytovat pomoc chudým rodičkám a nemocným apod.

V Meziříčí byl poměr sil 15. 6. 1919 celkem vyrovnaný. Voleb se zúčastnil 1001 volič. Sociální demokraté získali 7 mandátů (Adolf Janko, Josef Janeček, Františka Svobodová, Josef Nejman, Josef Šrámek, Josef Holanec, Antonín Fiala), stejně jako lidovci (Jan Janeček, Josef Beneš, Karel Tošovský, Josef Šolc, Václav Plesl, Josef Dyntera), agrárníci 6 (Václav Vaněček, Josef Svatoň, Václav Poledne, Rudolf Silvar, Josef Špulák, Josef Kašpar) a českoslovenští socialisté 4 mandáty (Václav Štěpán, Antonín Schejbal, Václav Marel, Rudolf Černý). V malé obci, kde si lidé „koukají do talíře“, můžeme předpokládat, že lidé budou spíše než podle stranické příslušnosti volit podle osobních sympatií a zkušeností. I tak se do voleb v Meziříčí promítl vysoký podíl dělnictva továrního i zemědělského. Starostou obce byl zvolen republikán Václav Vaněček.

V srpnu a září zvolilo zastupitelstvo členy do obecních komisí podle poměrného zastoupení. Některé komise, především finanční a osvětová, vyvíjely značnou činnost z vlastní iniciativy, případně po návrhu obecního zastupitelstva, ale plnily také povinnosti přenesené působnosti státní správy. Rekviziční a zásobovací komise a komise bytová pracovaly pouze omezenou dobu, kdy bylo nutné urovnat poválečné poměry. Bytová komise měla nelehký úkol zajišťovat pro místní příslušníky vhodné byty. V polovině října 1919 řešila případ Marie Vrátné. Nabídla jí volný byt v Ostrově, který odmítla. V obci ji však nikdo ubytovat nechtěl, protože „Marie Vrátná jest v každém ohledu nespolehlivá osoba, která si ráda[,] co vidí, sobě přivlastní. …člověku zcela řádnému a počestnému hrozila[,] že jej udá[,] že ji chtěl znásilnit[,] v důsledku toho důvodu ji žádný z majitelů bytu do nájmu vzíti nechce“, i když se bytová komise zaručila uhradit veškerou škodu, kterou by mohla způsobit. Stavební a zdravotní komise a komise policejní a požární pracovaly především jako prodlužená ruka obecního zastupitelstva. Policejní a požární komise kromě dohledu na pořádek v obci vykonávala funkci obecního trestního senátu pro přestupky jako jízda na kole po chodníku apod.

O deset měsíců později se konaly volby do Národního shromáždění - do poslanecké sněmovny 18. 4. 1920 a do senátu 25. 4. 1920. Výsledky parlamentních voleb v podstatě kopírovaly výsledky obecních voleb. Nejvíce hlasů získala sociální demokracie, strana lidová a strana republikánská (agrárníci). Porovnáme-li výsledky voleb v celém opočenském okresu s místními výsledky, zjistíme, že v Meziříčí měli silné pozice sociální demokraté na úkor republikánů. V Meziříčí získali sociální demokraté bezmála 36% hlasů (v celém okrese 22%), zatímco republikáni 22% (v celém okrese 33%). Ostatní výsledky se téměř shodovaly. V zemědělském okrese, jako byl opočenský, jsou takové výsledky pochopitelné, stejně jako v Meziříčí, které bylo třetí největší obcí okresu (podle počtu obyvatel - po Dobrušce a Opočně), v níž byla zaměstnána minimálně třetina nezemědělského dělnictva celého okresu.

4. Vznik Církve československé

Loajální prohabsburský postoj během války římskokatolickou církev v českých zemích svým způsobem zkompromitoval. Jednotliví duchovní měli však stále obrovskou autoritu, především na venkově. V průběhu r. 1919 se v českých zemích uvnitř římskokatolické církve zformovalo reformní hnutí Jednota katolického duchovenstva. Hlavními myšlenkami tohoto hnutí byly požadavky liturgie v lidovém jazyce, český patriarchát a dobrovolný celibát. Svůj návrh duchovní předložili papeži Benediktovi XV., ale ten jej nepřijal. V lednu 1920 vznikla Církev československá. Část nespokojených kněží se připojila k pravoslaví. Mezi odpadlou náboženskou společností a její „stařičkou matkou“ římskokatolickou církví se rozpoutal boj.

I v Meziříčí se vztahy vyostřily. Z římskokatolické církve vystoupilo mnoho lidí. Někteří svého rozhodnutí po čase litovali a vrátili se, jiní přestoupili k Církvi československé, někteří zůstali bez vyznání. Ačkoli byl P. František Hendrych snášenlivý a lidé ho ctili bez ohledu na náboženskou příslušnost, nedovolil zvonit umíráčkem příslušníkům Církve československé. Situace se uklidnila, až když byl umíráček opět umístěn na hřbitově. Objevily se i spory o mrtvé. Církev československá pohřbívala žehem a P. Hendrych ani jeho nástupce P. Václav Buřil nebyli ochotni se s tímto způsobem smířit. Občas nebylo jasné, co si vlastně nebožtík přál, protože v poslední vůli vyslovil přání být pohřben žehem, ale těsně před smrtí se nechal vyzpovídat římskokatolickým farářem.

V květnu 1921 byly slouženy první mše Československé církve na prostranství před školou. Za špatného počasí se konaly ve škole. Farář Československé církve jezdil do Meziříčí jednou za měsíc. Zpočátku byli lidé zvědaví a československých mší se jich účastnilo mnoho. Později zájem trochu opadl.

Postupně se lidé sžili, spory se vytratily. Stejně jako před lety, když se evangelíci mohli přihlásit ke své víře. Ani s židovskými úředníky cukrovaru neměli lidé spory. Před válkou dokonce na zdejší škole vyučoval rabín z Dobrušky. Během války se v Meziříčí objevili lidé různého vyznání - muslimové, pravoslavní, řečtí katolíci - někteří přišli s celou rodinou nebo se zde oženili a dlouho tu žili.

Při sčítání obyvatel v r. 1921 se v Meziříčí k Československé církvi přihlásilo 199 obyvatel (tj. 10,25%), k římskokatolické církvi 1539 obyvatel (tj. 79,29%). Celkem častým jevem bylo vystoupení z církve nebo přestoupení jen části rodiny. Nejvíce příslušníků Církve československé bylo ve věku do 35 let. Stejně tak lidí bez vyznání. Z církve úplně vystupovali však častěji muži. Při dalším sčítání obyvatel v r. 1930 byla situace jen málo odlišná. Většina obyvatel zůstala v lůně římskokatolické církve (73,26%), přibylo příslušníků Církve československé (15,62%). Z cukrovaru odešel úředník Jakub Rubín s manželkou, jediní židé v Meziříčí. Stejně tak se po urovnání rusko-polských vztahů vrátili domů zemědělští dělníci pravoslavného vyznání. Odstěhoval se i jediný muslim, který v Meziříčí pravděpodobně kdy žil. Naopak se rozrostla řeckokatolická komunita.

5. Spolkový dům Vzájemnost

R. 1921 lidovci z Meziříčí, Rohenic, Skršic a Tošova postavili na zádušním pozemku v Meziříčí svůj spolkový dům Vzájemnost nákladem asi 700 000 - 800 000 Kč. Neměli se totiž kde scházet. Především Sdružení křesťanské mládeže a Kroužek divadelních ochotníků meziříčsko-rohenických neměli vhodné prostory pro zkoušení divadelních her a akademií. V Meziříčí byl tehdy jediný vhodný sál pro divadelní představení, akademie, bály a zábavy, a to hostinec Na Sále. Ten však užíval Spolek divadelních ochotníků, který zachovával přísnou politickou neutralitu. Lidovci své podniky tedy pořádali v Rohenicích v hostinci u Marešů. Slavnostního otevření spolkového domu 28. 5. 1921 se účastnil i senátor Method Zavoral a poslanci Josef Dostálek a Adámek. Průvod s hudbou vyšel od cukrovaru. Oslavy vyvrcholily ve farské zahradě, kde se bavilo asi 3 000 hostů.

Už 9. 6. 1921 zde lidovečtí divadelníci sehráli hru Od starého k mladému posvícení. Do r. 1925 nazkoušeli celkem 10 divadelních her. V r. 1922 hostili ochotníky z Libníkovic, o rok později zde soubor Národní jednoty severočeské z Choustníkova Hradiště uvedl hru F. A. Šubrta Drama čtyř chudých stěn.

Ve Vzájemnosti byl kromě bytů a spolkových místností provozován konzum a sídlila zde četnická stanice. Nově ustavená Hospodářská družina Vzájemnost usilovala od dubna 1921 o získání hostinské koncese. Fungovala jako družstvo živnostníků a řemeslníků, kromě obchodní činnosti prováděla např. zednické nebo stavební práce. Svoji žádost o udělení koncese odůvodnila tím, že tak může lépe rozvíjet kulturní činnost. Především sociální demokrat Josef Kaisler a socialista Antonín Schejbal se zasazovali o to, aby hostinská koncese lidovcům udělena nebyla. Již dříve nebyla obecním zastupitelstvem na žádost P. Hendrycha povolena hostinská živnost, protože by byla provozována příliš blízko kostela. I přesto, že se obecní zastupitelstvo dvakrát vyslovilo proti udělení koncese, namítalo totiž, že je již v obci šest hostinců a zejména poukazovalo na to, že otcové rodin utrácejí mzdu za lihoviny a tím trpí celé rodiny, okresní politická správa v Novém Městě nad Metují hostinskou koncesi na konci r. 1921 udělila. Když na konci listopadu 1922 lidovci požádali o rozšíření hostinské koncese, obecní zastupitelstvo po těchto zkušenostech ponechalo rozhodnutí na okresní politické správě.

Nelze přehlédnout tehdejší náboženskou a společenskou situaci. Spory katolíků s čechoslováky a bezvěrci právě dosáhly svého vrcholu. V plném proudu byla i pozemková reforma. Na povrch tak vypluly neshody republikánů a příslušníků socialistických stran s lidovci. Náboženské poměry se sice časem uklidnily, ale politické spory trvaly celé meziválečné období a boj o hostinskou koncesi stál na samém počátku.

6. Zřízení měšťanské školy

Již r. 1906 padl na zasedání obecního zastupitelstva návrh zřídit v Meziříčí měšťanskou školu. Byl tehdy odložen. Děti v té době docházely do měšťanských škol v Opočně.

V létě 1919 na svém zasedání obecní zastupitelstvo opět jednalo o návrhu zřídit měšťanskou školu. Současně se snažilo vyřešit problém se stávající nevyhovující budovou školy. Nedostatek finančních prostředků během války se promítl i do stavu školní budovy. Ještě před válkou si učitelka stěžovala na špatný stav oken. Když žádala školníka, aby okna opravil, odpověděl jí, že se „okna otvírati nemusí“. Šest tříd obecné školy navštěvovalo asi 300 žáků. Více prostor škola neměla. Učitelé potřebovali kabinety pro ukládání školních pomůcek. Chyběla i tělocvična.

Václav Poledne jednal s okresním školním inspektorem Josefem Brtounem o podmínkách zřízení školy v Meziříčí. V srpnu odjeli členové obecního zastupitelstva (a později také osvětové komise zvolené 4. 9. 1919) Rudolf Silvar, Josef Kaisler, Václav Marel a Václav Poledne do Prahy, kde je přijal zemský školní inspektor Dr. Müller. Přislíbil, že by měšťanská škola mohla být otevřena už v následujícím roce. Obecní zastupitelstvo tedy vypracovalo oficiální žádost zemské školní radě. V březnu 1920 byly prohlédnuty a prozatímně schváleny učebny v 1. patře školy. Výnosem zemské školní rady ze 14. 8. 1920 byla skutečně v Meziříčí zřízena občanská škola chlapecká s dívčí koedukací, později byla přeměněna na školu smíšenou.

Jednou z podmínek zřízení byla možnost přijetí dětí i z okolních obcí. Do 1. ročníku pro školní rok 1920/1921 bylo zapsáno 83 dětí z Meziříčí, Rohenic, Královy Lhoty, Skršic, Jasenné, Jílovic a Křivic[!]. Pro tak velký počet žáků povolila zemská školní rada otevřít pobočku. místní školní rada a obecní zastupitelstvo uvolnilo 10 000 Kč na zařízení poboční třídy. V obecním domě byly provedeny stavební úpravy, tak aby prostory vyhovovaly pro výuku, navíc byla v přízemí zařízena kuchyně pro praktickou výuku. Pobočka 5. třídy mohla být zrušena. Do nových prostor se přestěhovala 4. třída obecné školy. Osmiletou povinnou školní docházku v Meziříčí tedy napříště zajišťovalo 5 tříd obecné školy a 3 ročníky výběrové měšťanské školy.

Další podmínkou byl závazek obce postavit nejpozději do počátku školního roku 1926/1927 novou školní budovu splňující technické i hygienické požadavky.

Obecní rada začala pracovat na realizaci stavby nové školní budovy. Stavební a zdravotní komise připravila návrhy vhodných stavebních pozemků.[5] Od května 1921 obecní rada jednala s majiteli vybraných pozemků Václavem Zákravským a Františkou Pavlovou. Františka Pavlová původně požadovala za chalupu s pozemkem 115 465 Kč, značně přemrštěnou cenu. Oba pozemky v celkové výměře 12 519 m2 byly nakonec vykoupeny za 102 930,09 Kč. Členové místní školní rady a osvětové komise prohlédli několik nově postavených škol v okolí. Dokonce se začal svážet i materiál na stavbu.

Do soutěže na dodání plánů se přihlásilo 37 projektantů. V komisi pro posouzení návrhů v únoru 1922 zasedli starosta obce Václav Vaněček, Jan Almer za Klub architektů, státní stavební rada František Slabý, Václav Poledne, MUDr. Rudolf Silvar a místopředseda místní školní rady Václav Marel. První cena udělena nebyla, druhou cenu komise přiznala projektu „Ráz“ architektů ing. Jaroslava Uhlíře, stavitele v Náchodě, a Františka Matějíčka z Prahy. Návrhy byly v březnu vystaveny pro veřejnost v obecním domě.

Po těchto slibných začátcích veškerá aktivita obecního zastupitelstva i rady utichla. Zůstaly jen prosby učitelů a některých členů místní školní rady a výhružky okresního školního inspektora. Pro učitele a nakonec i pro rodiče a samotné děti musela být výuka ve dvou naprosto nevyhovujících budovách tristní. Obecní dům ani škola se dlouhou dobu neopravovaly. Dřevěné podlahy byly prošlapané a v některých místech prohnilé. Střechou zatékalo. Okna se raději neotvírala, protože hrozilo, že vypadnou z rámu.

O stavbě nové školní budovy se začalo opět mluvit v době, kdy končila lhůta stanovená zemskou školní radou. Na jaře 1927 měla obec k dispozici více než 630 000 Kč z obecních mimořádných rozpočtů a nevyčerpaných rozpočtů místní školní rady. Obecní rada s místní školní radou se však rozhodla odložit stavbu školy z nedostatku hotových finančních prostředků.

7. Elektrifikace obce

Při rekonstrukci po požáru v r. 1915 byl do cukrovaru zaveden elektrický proud. Správa cukrovaru Oskara Bondyho přistoupila jako společník ke Svazu hospodářských družstev v Hradci Králové s kmenovým vkladem 2 000 K. Svaz se zavázal prodloužit podzemní elektrovodnou kabelovou síť z Černilova až do transformační stanice v cukrovaru v Meziříčí. Ostatní rozvody si cukrovar nechal provést na vlastní náklady.

Hned po válce ožily snahy zavést v obci elektrický proud. Zpočátku tyto snahy komplikovaly administrativní potíže. Svaz hospodářských družstev snad nechtěl přijmout Meziříčí jako samostatnou obec a požadoval vytvořit družstvo. Ještě na počátku ledna 1920 poskytla obecní rada první splátku ve výši 50 000 Kč na rozvodovou síť. Na konci února 1920 vstoupilo 198 zájemníků o elektrickou energii do Hospodářského strojního družstva pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech zapsané spol. s r.o. v Meziříčí. Hospodářské strojní družstvo bylo poté přijato do elektrárenského svazu v Hradci Králové. Největší sedláci, Karel Bukač, Václav Vaněček, Josef Němeček a Karel Truněček, upsali celkem 51 podílů. Obvykle lidé upisovali 1 - 4 podíly v nominální hodnotě 100 Kč. Se čtyřmi podíly se stala členem družstva i meziříčská farnost, se třemi podíly Hospodářská družina Vzájemnost. Při zakládání družstva lidé upsali 560 podílů v celkové hodnotě 56 000 Kč. Obec původně upsala 1996 podílů. Do r. 1922 obec přikoupila dalších 216 podílů. Celková hodnota obecních podílů dosáhla 221 200 Kč. K amortizaci této částky poskytla úvěr s nízkým úrokem místní Občanská záložna.

V průběhu jara nebo léta 1920 elektrárenský svaz zařídil na křižovatce uprostřed obce transformátor. Brzy byly vybudovány další dva transformátory, v dnešní Záhumenské ulici naproti č.p. 198 a v ulici Boženy Němcové u č.p. 29. V září 1920 obecní zastupitelstvo zadalo Václavu Svatoňovi z Náchoda provedení instalace veřejného elektrického osvětlení a zavedení elektrického světla do obecních budov. V dalších letech bylo veřejné osvětlení rozšířeno do nové části obce Na Štěpnici a před cukrovar.

V té době nebyl k dispozici příliš kvalitní materiál. Takové dráty se dovážely ze zahraničí, především z USA, a to jen v omezené míře. V 2. polovině 20. let Východočeská elektrárna prováděla výměnu železných vodičů válečné jakosti za měděné.

Elektrifikace Malého Meziříčí byla provedena současně se zavedením elektrického proudu v Králově Lhotě v r. 1926. Tamnější zájemníci vstoupili do královélhoteckého strojního družstva. Obec Meziříčí upsala akcií za 30 000 Kč. Kvůli neustálým sporům však z družstva vystoupila. Východočeská elektrárna zřídila na Malém Meziříčí samostatný transformátor. Královélhotecké družstvo muselo nakonec postoupit meziříčské obci subvenci ve výši 25 000 Kč, kterou získala právě na elektrifikaci Malého Meziříčí.

V únoru 1923 požádal Antonín Kalhous o elektrotechnickou koncesi, která mu byla skutečně udělena. Na počátku r. 1924 vypracoval na žádost obecní rady rozpočet na zřízení centrálního vypínání veřejného osvětlení. V nové škole později prováděl instalaci osvětlení a zvonků. O stejnou koncesi požádal v létě 1929 i Miloš Kárník.

Brzy si lidé začali pořizovat elektrické zařízení především do svých hospodářství k usnadnění zemědělské práce. Hospodářské strojní družstvo zakoupilo na podzim 1922 elektrickou mlátičku, kterou mohli za poplatek používat i jeho nečlenové. Ale nešlo jen o užitečné pomocníky. V r. 1925 si hostinský Josef Dostál přivezl z jarního veletrhu první rádio. Na počátku února 1926 ministerstvo pošt zorganizovalo celostátní týden radiofonie. V hostinci u Dostálů přednášel o radiofonii ing. Ježek z Hradce Králové. Přestože se této přednášky účastnilo asi 100 osob, příliš se nezdařila. Samotná přednáška byla příliš vědecká a předvedení přijímačů se nepovedlo. Na přelomu října a listopadu se v Meziříčí konal druhý propagační týden. Výkladu o radiofonii se ujal učitel Josef Příhoda. Děti i dospělí si mohli ve škole poslechnout československý rozhlas. Lidé si oblíbili koncerty vysílané československým rozhlasem. Na konci října 1933 mělo v Meziříčí radiopřijímač již 76 domácností, tj. asi každá šestá domácnost.

V r. 1937 zaměstnanci Východočeské elektrárny propagovali na celém území východních Čech používání elektrických spotřebičů v domácnosti. V Meziříčí měla tato akce vcelku velký ohlas. Lidé kupovali především jednoplotýnkové vařiče, ponorné vařiče a žehličky, jejichž cena byla přijatelná téměř pro každou domácnost. Elektrické sporáky a trouby si mohli pořídit jen movitější. Dvouplátový nebo tříplátový sporák stál od 1700 do 2000 Kč, trouba 750 Kč, žehlička 55 Kč.

Ve 20. letech sloužila elektřina v Meziříčí většinou pouze ke svícení a ve větších hospodářstvích k pohonu zemědělských strojů. Na počátku 30. let, v době hospodářské krize, všeobecně rozvoj elektrifikace stagnoval. Od poloviny 30. let však nastala nové etapa pronikání elektřiny do každodenního života běžné hospodyňky.

[1] Přesnější doklady o činnosti okresního národního výboru v Opočně nemáme. S největší pravděpodobností však pracoval obdobně jako sousední okresní národní výbor v Jaroměři, o jehož činnosti máme podrobné zprávy z týdeníku Pokrok, především z jeho zvláštních vydání z přelomu října a listopadu 1918. Na jeho stránkách Okresní národní výbor informoval občany o dění v kraji i v hlavním městě, ale také o mobilizaci sokolstva a nutnosti zachovat pořádek.

Ve zvláštním vydání Pokroku z 30. 10. 1918 vydal okresní národní výbor v Jaroměři prohlášení: „Okresní Národní výbor přejímá všechnu prozatímní moc v okresu do svých rukou a prohlašuje, že učinil všechna vhodná opatření pro bezpečnost i výživu občanstva.“ Stejné nebo podobné prohlášení učinil zřejmě i okresní národní výbor v Opočně.

[2] Několik uprchlíků a zajatců zde zůstalo natrvalo; ti, kteří zde našli lepší živobytí, případně i životního partnera.

[3] Zákon č. 75/1919 Sb. z. a n. z 31. 1. 1919.

[4] Zákon č. 76/1919 Sb. z. a n. ze 7. 2. 1919.

[5] V úvahu připadaly pozemky Františky Pavlové a Václava Zákravského za obecním domem, pozemky p. Šolce za č.p. 252 (dnešní nákupní středisko) a farský sad.